Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?

Robert Douglas jako Ellsworth Toohey ve filmu:
The Fountainhead 1949
(Zdroj: http://lecinemadreams.blogspot.cz/)

Úvod
Nejspíše shodou okolností byl na ČT vysílán dokument Moniky Le Fay „Aristoteles z Bartolomějské“ a současně probíhala návštěva Avrama Noama Chomskyho v ČR a byly tak publikovány jeho názory na vše, včetně odpůrců komunistického režimu – disidentů. Chomskyho bagatelizace významu disidentů a další navazující komentáře ostatně vzbudily reakce snad ve všech médiích.
I bez hlubších znalostí reálií bylo možné porovnat příběh disidenta z dokumentu Moniky Le Fay, tedy filosofa a zejména nositele morálně pevných zásad s názory všerelativizujícího kavárenského intelektuála, to vše pak za nebývalé mediální pozornosti, která byla všerelativizujícímu intelektuálovi věnována.

Julius Tomin
Filosof Julius Tomin spolu s autorkou a dalšími hosty shrnují životní osudy rodiny, která odolávala urputné snaze režimu ohnout každému záda, podrobit si duše a pošlapané charaktery ovládat. Zřetelně z dokumentu promlouvá popis nesnadné cesty v pravdě, kdy si proces myšlení zachovává kontext a osobní rozhodování se řídí podle základních atributů morálky a poctivosti.
Obecně lze konstatovat, že takováto cesta je hodně nesnadná i dnes, ale v sovětsko-bolševickém protektorátu byl z principu nekolaburující postoj roven existenciální sebevraždě.
V době bezduchého plácání slovy, podlézavosti jako prostředku, znevěrohodňování jakýchkoli zásadních hodnot a využívání kohokoli k čemukoli, není svědomí, morálka a odpovědnost ani dnes nejlepším předpokladem pro „blahobyt“, ale v době normalizace se jednalo o osobní hrdinství každého, kdo byl schopen si morální integritu udržet.

Malá odbočka do vzpomínek
Kdysi (asi tak v roce 1993) jsem byl osobně přítomen scénce, kdy u vedlejšího stolu v restauraci v bývalém MONu seděla paní Klausová s manželem a protože zvýšila hlas, nebylo možno přeslechnout její striktní radu manželovi: „Stačí když budeš říkat to co ostatní, jen jinými slovy.“ Jistě, jde o pouhou jednu větu vytrženou z kontextu, ale pro charakterové typy jako „Ellsworth Toohey“, Avram Noam Chomsky nebo Václav Klaus se jedná o východisko pro jakékoli konstatování, totiž: Vždy, za všech okolností jít s proudem a vyčnívat jen tak, abych z hlavního proudu neodbočil.

Intelektuální bezcennost
Skvělou definici zavedl Martin Weiss, když ve svém článku použil pojem: „Intelektuální bezcennost“. Projevy intelektuální bezcennosti intelektuála mohou hezky znít některým uším, reagují na všechno, pojmenují cokoli, zpochybní vše, umožní se ztotožnit s bezpáteřností, ale podstatné je, že neobsahují žádné nové poznání, nic, co by přinášelo něco smysluplného, vnitřně pravdivého.

Ukrajina jako lakmusový analyzátor
Když jsem v počátcích lidového vzepětí na Ukrajině i u některých kamarádů narazil na povrchní odsuzování demonstrujících v Kyjevě a současně podporu demagogie tvrdé ruky a obdiv expanze Putina, došlo mi, že „Ellsworth Toohey“, literární postava z románu „Zdroj“, má bezpochyby v českém prostředí a zejména v novinářském rybníčku četné následovníky.
Po několika pokusech diskutovat věcnými argumenty a logikou se zastánci různých a zpravidla jen povrchních názorů, kteří se ani nenamáhají dodržovat dobrá pravidla epistemologie, jsem takovéto debaty vzdal. Nakonec, každý má právo si myslet co chce.
Ve svém skvělém článku Martin Weiss, komentátor a publicista internetového deníku Echo24.cz, volně cituje komentátorku Megan McArdleovou a pro objasnění o čem píši,cituji citaci přesně:
 „Je to jako diskutovat o ekonomické politice s osmiletým dítětem. Abyste s ním mohli vést zajímavou diskusi, museli byste mu nejdříve vysvětlit mnoho faktů – faktů, o seznámení s nimiž to dítě nemá zájem. A nemá koherentní intelektuální rámec, do kterého by ta fakta mohlo zasadit. Jeho reakce jsou čisté instinktivní emoce.“
(Nemám nic proti emocím, ale pokud jsou nenávistné instinktivní emoce předkládány jako utříbené názory intelektuála, pak s takovými emocemi problém mám).

Koncept stagnace
Stojí tu proti sobě dva jasné a zcela rozdílné koncepty lidského myšlení, dva přístupy k žití a vlastnímu svědomí. Jak se zdá, převládá ten zdánlivě výhodnější, který však směřuje leda tak na slepou větev evoluce člověka:
Nemít příliš velké zásady a lehčeji proplouvat životem je lákavá představa, zejména v tom smyslu, že se to víc vyplácí: „víc to nese“ a vyřeší to tudíž i problémy se svědomím tím, že si ho prostě nepřipustím, umlčím, případně pak rozmělním v depresi.

Závěr
Dokument Moniky Le Fay o panu Tominovi a publikované rozhovory s panem Chomskym (i.e. Ellsworth Toohey) mi připomněly, jak propastný je rozdíl mezi intelektuály těchto dvou myšlenkových proudů a jak jsou bohužel propastně rozdílné i jejich osudy .
Pokud člověk nechce žít zbytečně, má vždy šanci nebýt jen povrchním egoistickým komentátorem svého a jiných životů, ale musí se pokoušet žít s vědomím vlastní odpovědnosti za kontinuitu času a prostoru.

Linky:
Reportéři ČT: Aristoteles z Bartolomějské
Julius Tomin: web site
Monika Le Fay: web site
Matin Weiss: Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí, Echo24.cz
Ayn Rand: Zdroj

Utržení ze systému moci

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Foto (c) 2011 Petr Dauš

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení.

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.
Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).

Poznámka: Autor tohoto blogu i tohoto textu je předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, nicméně tento text je osobní úvahou a je napsán za osobu (autora), ne za Spolek. 
Více zde: www.VHsocha.cz

*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011. 

Láska, život, ... Co s tím?

Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013

Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.

Galerie Rudolfinum - Motýlí efekt? - Recenze

Martin Gerboc *

Zvolit pro výstavu současného výtvarného umění takovýto mnoho-významový a hodně odvážný název je velká výzva kurátorovi Petrovi Vaňousovi (1975)

i vystavujícím umělcům:
- Vladimír Véla (1980)
- Adam Štěch (1980)
- Martin Gerboc (1971)
- Lubomír Typlt (1975)
- Daniel Pitín (1977)
- Jiří Petrbok (1962)

Vyrovnat se takovouto abstraktní myšlenkou, pravidlem o následcích každého činu, se zákonem odpovědnosti za každý i nepatrný pohyb, myšlenku, dílo je velký úkol.

Naivně jsem předpokládal, že předkládaná díla jsou tématickým výsledkem tvůrčího procesu, pokusem o reflexi Motýlího efektu nebo alespoň výběrem děl, která jakýmkoli způsobem korespondují s obsahem myšlenky v názvu výstavy.

Akceptování Motýlího efektu, tedy přijmutí hypotézy, že i zcela nepatrný pohyb, událost, čin v minulosti nebo v současnosti má vliv na budoucnost, je ve svém důsledku zcela klíčové pro porozumění tak zásadním pojmům, jako je odpovědnost, ohleduplnost, svědomí.
Pokud někdo přistupuje k hypotéze Motýlího efektu odpovědně, pak je v metafyzickém významu hypotézy svázán odpovědností za každý svůj čin. Každé vykonané dobro ovlivňuje budoucnost stejně tak jako každé spáchané zlo.

První předpoklad, uznávám, že naivní a zcela mylný, byl o velkém projektu přelomové výstavy, kdy výběrem různých autorů jejich děl, případně i výzvou kurátora umělcům, vznikne tématická výstava, pokoušející se alespoň motýlími náznaky zachytit dějinnou kontinuitu, kauzalitu skutků, odpovědnost přesahující generace, případně i nekonečnost lidského (univerzálního) svědomí. Po vstupu do prvního sálu (Vladimír Véla) bylo jasné, že tato má osobní vize o výstavě, navozená názvem výstavy, je zcela chybná.

Opouštěje výstavu sálem Adama Štěcha, se ukázala jako naivní i má druhá vize o výstavě, taktéž navozená názvem výstavy, kdy jsem předpokládal výběr takových děl, která poukazují na různá malířská období, kdy rozmanitost současných výtvarných postupů a technik propojuje umělce napříč staletími, kdy díla jednoho umělce přemosťují generace a žádný počin v celé historii umění není bez odezvy, odkaz každého umělce v minulosti vtiskuje svůj význam až do současných pláten. Každé autorské vyjádření je ojedinělý a výrazný milník v kontinuu lidského tvoření, navazující na minulé a ovlivňující budoucí umělecké vidění světa. Pro takovéto pojetí výstavy bylo autorů příliš málo a díla tak neposkytovala ani průřez současnými výtvarnými žánry.

Pro mne se potvrdila jen třetí, nijak vyjímečná myšlenka. Vystavíme tolik autorů, kolik je k dispozici sálů, autoři poskytnou jakákoli díla a výstavě dáme název, který přiláká návštěvníky. Nebo jinak: Vystavíme nějaké současné obrazy a uvidíme, zda toto mávnutí křídly něco způsobí.

Ne, nemám nic proti novým generacím umělců, ani si nedělám nárok na hodnocení jejich děl, ctím jakkoli osobité nebo i triviální pojetí uměleckého díla, autorského vyjádření, jiným pohledům na svět vždy držím palce. A to nejen ve výtvarném umění.

Ano, mám velkým problém s koncepcí výstavy, se zneužitím názvu a tím pádem i nulovému obsahu. Pokud by se stejná výstava jmenovala například: „Patologie doby“, s podtitulem: Výběr tvorby současných autorů: Véla, Štěch, Gerboc, Typlt, Pitín, Petrbok, pak bych se na výstavu šel podívat taky a i když by mi chyběl širší výběr autorů, byl bych obsahem potěšen.


* ) Martin Gerboc
„Chce se mi spát! Chce se mi spát a nikoli žít! A ve spánku snít sen sladký jak smrt …“
(podle Francisco Goya, Los desastres de la guerra / Hrůzy války) XII. 2010 – VI. 2011
akryl, sépiová tuš, olejový pastel, kombinovaná technika, papír na plátně 
160 x 210 cm, Majetek autora 

Zlatý patent a demokracie 2011

Současný lidožravý stát chce daně. Normální člověk se řídí heslem, co mi říkal můj tatíček: Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat. A co dělá naše státní byrokracie?

Docela často si přijdu jak v robotě, služebnictví, jako feudální podaný. Ale komu jsem služebník, když více jak 20 let jsem odpovědný jen sám sobě a nemám žádné nadřízené?

Momentálně jsou zdánlivě nízké daně, neb těžiště daní je přesunuto do daní nepřímých, ale podstatné je datum dne daňové svobody, které se v posledních 20-ti letech nijak významně neměnilo.

V roce 2011 je, podle ekonomů Patria Finance, den daňové svobody 20.06.2011. Tedy, do 20.06. všechny vydělané peníze průměrného občana jsou odevzdány „státu“  a teprve ostatní dny v roce, jsou vydělané peníze k dispozici tomu, kdo pracuje.

Nebo jinak: 46,6 % vydělaných peněz ten co pracuje odevzdá „státu“. Převedeno na dny v týdnu: 3,3 dny z týdne by byla robota na feudálním v 21-ním století.

V 18-tém století, kdy podaným vládli skuteční feudálové, vlastníci majetku, byla robota, tedy práce pro vrchnost, stanovena Marií Terezií (a Josefem II.) maximálně na 3 dny v týdnu. I když se šlechta takovému nařízení z Vídně bránila, pravdou je, že málokde byla robota delší, než tři dny v týdnu již před zavedením nařízení.

Porovnejme tedy 3 dny v týdnu za poroby a 3,3 dny v týdnu nyní. Za feudalismu daně ve výši maximálně 42,8 %, nyní 46,6 %. Je ještě potřebné podotknout, že daně za feudalismu byly regresivní a 42,8 % byla daň maximální. Čím více měl člověk majetku (a tedy i podaných).¨, tím měl daně nižší. Reálné rozpětí daňové zátěže tedy bylo od 42,8 % až do cca.: 4 %.

Dnešními slovy řečeno, i ty nejvyšší daně za feudalismu byly nižší daně než má současný průměrný občan v „liberálním“ demokratickém systému České republiky „moderní“ doby.

Je tu však jeden zásadní rozdíl. Feudálové, tedy majitelé pozemků vybírali „daně“ od lidí, kteří na jeho pozemcích žili, ale současně měl každý feudál bytostný zájem na tom, aby mu lidé na jeho pozemích chtěli žít a odvádět daně. A nejen oni, ale i jejich děti a další děti.

Měli totiž vztah k místu, odpovědnost k příštím generacím.

Jen zdánlivě sentimentální vlastnosti jsou podstata lidského života.

Věřím, že každý druhý to ví, ale jsem si jistý, že každý, kdo nemá vztah k místu a příštím generacím to neřeší.

Kdo nemá kořeny a vizi, je mrtvý.

Možná si nahrabe peníze, možná se stane politikem, třebas i presidentem, možná se na sebe bude s pýchou dívat do zrcadla, ale zcela určitě nebude tvořit. Nic důležitého po něm nezůstane.

Jako by nebyl.

PS: Zlatý patent (zrušení roboty) byla fáma, ale i ty nařízené 3 dny jsou méně než 3,3 dnů. Tedy jako by byl.

Zemní plyn a koloniální vliv

Není bezpodmínečně nutné vědět detaily o prostřednících ve Švýcarsku, obchodních podmínkách státních podniků, rozměrech potrubí na severu a na východě, zásobnících plynu na Ukrajině, ani perspektivě ložisek plynu v Rusku, aby bylo jasné, že přerušení dodávek ropy z Ruska do „západní“ Evropy je prostá ukázka síly.

Paradoxně komicky pak působí fakt, že čím je Evropský stát blížeji k k velkému Rusku, tím více ho díky důvěře v nepřetržitost dodávek a nebudování zásob a alternativních dopravních cest, postihl výpadek dodávek plynu více.

Tahle, již opakovaná, zkušenost ale nemá standardní řešení.

Dnes nelze nahradit zemní plyn jadernými elektrárnami, ekologickými zdroji energie, diverzifikací typů zdrojů energie, úsporami spotřeby a dalšími uváděnými řešeními. Cesta je, podle mého názoru, jen jediná: Donutit Rusko, aby plnilo své obchodní závazky a nehrálo si v obchodních vztazích se svými mocenskými ambicemi.

Dodávky zemního plynu z Ruska mají charakter monopolu a s tímto faktem je potřebné pracovat.
Monopolní dodavatel má zajisté své „konkurenční“ výhody, ale také má své monopolní nevýhody.
Pokud Evropa nezpanikaří a bude mezistátně spolupracovat, vydrží bezpochyby déle, než sabotérský postoj Ruska. Tedy, ať je zima, pokud nenecháme Ruský monopol vládnout Evropě.

Ruská nadvláda v jakékoli, ekonomické, či technické oblasti je špatná cesta.
Buďto budeme kolonií velkého Ruska, nebo ne. Tak je to jednoduché.

O rovnováze

Úvod
Všechno okolo nás a zejména v nás dobře funguje jen s určitou míru rovnováhy.
Rovnováhou nemyslím vražedná přísloví typu: „Oko za oko, zub za zub“, ale spíš axiom křesťanské víry, že je potřebné hodně dávat, aby něco málo bylo vráceno.
Slovy Arnošta Lustiga: „Dávat víc než brát, to je morálka“.

Meze
Vnitřní rovnováha má zajisté i krajní meze, po jejichž překroční se vše podstatné zásadně mění.

Dolní limit
Překročení dolní meze, tedy neschopnost dávat, vede k sobectví, dlouhodobé frustraci a nemožnosti být naplněn pocitem platnosti, účelnosti života. Chybí opodstatnění vlastní existence, tak jako smysluplnost bytí z pohledu jiných.

Horní limit
S horní mezí je to možná ještě horší. Přílišné přenesení a odevzdávání citů, tedy překračování horní meze, sice nutně
neznamená přímé důsledky, ale přeneseným zatěžováním svého nejbližšího okolí, tedy i u partnera/partnerky, jsou nepřiměřeně odčerpávány schopnosti udržet svou rovnováhu právě u svých blízkých, partnera/partnerky.

Jedna z kapitol rovnováhy
Často si uvědomím, že balancuji na hraně mezi lopotným a rutinním procesem reálného života a lehkostí "složení zbraní". Láká mne představa volnosti mysli, pokud se oprostím od práce, všech vztahů, závazků, povinností.
Nejspíš jde o dost zcestnou myšlenku, neboť posléze už by se asi nejednalo o život, ale udržet se ve smysluplném kontaktu s realitou je někdy velká námaha.
Rovnováha duše je vlastně propojený komplex dílčích drobných vyvážeností, které teprve svým dlouhodobým působením stabilitu vnitřního klidu vytvářejí.

Kotva
Podle mne skoro každý člověk potřebuje nějakou kotvu, kterou může použít, když ho okolnosti nesou kam samy chtějí. Někdo se uchýlí k víře v boha, někdo má výhodu "starého domu" s historií rodu, někdo se vypláče u romantického filmu, ...

Závěr
Tu pravou pojistnou kotvu je však nutné hledat v sobě. Lehce se to napíše, ale i když se to nezdá, není ani tak těžké ji skutečně nalézt. Jen je dobré mít dobře postavené životní priority, ale to už je námět na jiný den.