Tak jako se stále dokola opisují čtenářské deníky, historie se opakuje a stále dokola se v různých podobách opakují stejné situace. Synergickou jistotu lze pak najít ve spolehlivosti nekonečné všeobecné nepoučitelnosti.
Historický úvod
Když chtěli komunisti v roce 1946 vyhrát volby, řádně se na ně připravovali. Použili veškerou moc a poučeni nezdary vytáhli do boje se všemi možnými i nemožnými prostředky.
Taktika, která mi utkvěla v hlavě již za studií, bylo úmyslné použití demagogicko-populistických lží ve smyslu: „účel světí prostředky“.
Komunisté před volbami prohlašovali, že zachovají a budou podporovat živnostníky, soukromé vlastnictví, že neplánují kolchozy, zajistí spravedlnost, svobodu a prosperitu, atd. Jinými slovy slibovali, že ačkoli jinde (v bolševickém Rusku) to tak možná je, my (čeští komunisté) jsme jiní a lepší než jinde ve světě. Tato prohlášení a sliby slyšeli voliči v době, kdy komunisti formovali a ozbrojovali dělnické Lidové milice, silový nástroj politické moci a kdy tušili, že poválečná euforie z Ruska a okouzlenost myšlenkami komunismu u občanů republiky povážlivě slábne.
I s ohledem na geopolitické uspořádání poválečné Evropy nebylo příliš mnoho variant, ale netrpělivost a chuť po moci byla velká. V únoru 1948 použili komunisti svou ozbrojenou složku a jištěni vojenskou silou Ruska provedli únorový puč, tedy nedemokratickou výměnu vlády.
Další volby už byly zcela v režii stranického vedení státu. Hlavní zbraní byla jediná společná kandidátka „Národní fronty“, která vyloučila účast jakékoli opozice.
Další vývoj je dostatečně znám a s jeho důsledky se česká společnost i jednotlivci potýkají dodnes.
Na začátku tedy byla vědomá lež, demagogie a populismus:
- Přesně to, co nechci, propaguji.
- To co je mi vytýkáno, hodím na hlavu svých oponentů.
- Vím, že to nejde, ale slíbím to.
- Lidé na chvíli ztratili jistotu v morálce, tak tu jejich momentální slabost využiji.
- Vše zaštítěno heslem: Účel světí prostředky.
- Tahle historická zkušenost je cenná, ale s ohledem na nepoučitelnost většiny a všeobecně podceňovanou historickou paměť málo platná.
Prohnaní slaboši
Každý se ve svém životě setkává s různými lidmi a je lhostejné zda jsou to nucené kolektivy (ve škole, v práci), spolky dobrovolné (zájmová sdružení, sport), nebo rodina a přátelé. Zejména v neobvyklých a nestandardních situacích se u každého člověka projeví osobnost. Někdo je přirozeně silný a někdo jiný zase přirozeně slabý.
Někdo se rozhoduje s odpovědností a výhledem, jiný pro momentální prospěch.
Nikoho neodsuzuji, každý si je svého štěstí otcem a svého svědomí matkou a momentálně zde, ve střední Evropě, naštěstí po většinu života nemá slabost ani síla osobnosti fatální důsledky.
Setkání se slabochem, tedy člověkem bez skrupulí, který se zajímá jen o svůj osobní prospěch a vždy se snaží jít s většinou, nevybočovat a tím si pohodlně zajišťovat prospěch je běžná záležitost a nemám s tím problém.
Jistě, je těžko si představit, že s takovým člověkem lze něco budovat, smysluplně vzájemně spolupracovat, ale není důvod s ním nezajít na pivo nebo sehrát rekreační sportovní klání, klidně i tenis.
Před slabochy je však dobré mít se na pozoru. Nikdy není jisté, zda se se slabochem neocitnete v krizové situaci. Narazí do Vás neúmyslně autem, bude Vám dělat šéfa v práci, přižení se do rodiny a už s ním jednat musíte.
V krizové nebo zátěžové situaci charakter, morálka, dané slovo, pravda najednou ztrácejí smysl a slaboch, je-li dostatečně prohnaný, využije všech prostředků, aby docílil svého účelu.
Už to tak je. Slaboch pod nátlakem životní situace kope, prská, lže, nedrží své slovo a prohnaný slaboch využije všech prostředků i za normálních, tedy nekrizových časů.
Proto jsou prohnaní slaboši nebezpeční a proto je nemám rád.
Slaboch prohnaný. Fenomén doby?
Před více jak dvaceti lety jsem se tímto druhem chování setkával docela často a je možné, že jsem se i já mohl někomu z jiné osobnostní úrovně a s jinými životními zkušenostmi jevil málo silný, ale po pádu komunismu prohnaní slaboši někam zmizeli, nebo v sobě objevili potlačenou sílu svobody a na nějaký čas zapomněli být prohnanými.
Po divokém začátku devadesátých let, kdy odvaha nahrazovala zkušenosti, se situace stabilizovala kdo si věřil a vytrval, mohl se svou osobností, nápady a důsledností prosadit. Všeobecný hlad po chlapském dodržení slova, jasných postojích, smysluplných řešeních však začal během let odeznívat.
Dohody nové a staré vládnoucí garnitury, příchod pragmatismu do Občanského fóra, připravené podvody s důvěrou lidí při privatizaci, systematické snižování významu občansko-morálního vzoru v politice, opoziční smlouva o rozdělení moci a požitků, vedly prohnané jedince k znovuobjevení starých (komunistických) pravidel.
To co bylo napsáno lze shrnout takto
Chcete-li zastřít bezmyšlenkovost mluvte o tom, že máte myšlenky, pokud jste nemorální, mluvte o ztrátě morálky ve společnosti, chcete-li prosadit své potřeby, mluvte o jednotě z každou cenu, chcete-li rozdělit kompromisně jednotné, mluvte o jednotě, chcete-li být vlivní a nechcete-li diskutovat s každým, mluvte o většině a demokratických principech, chcete-li rozdělení, mluvte o tom, že nechcete dělat problémy.
Slaboši prohnaní se bohužel množí, upevňují a vylepšují své pozice a jsou stále více vidět.
A dokud budou mít svého prezidenta, bude jich stále víc.
Související články (na jiných webech):
Jan Berwid-Buquoy: Terra inkognita zvaná Václav Klaus
Jan Švejnar: Václav Klaus nemluví pravdu
Andrey Ladislav: Profesor Václav Klaus a bída ducha
Řeknu Ti, kdo jsem a co chci,
