Hořící keř a svědomí

Zdroj fotografie z filmu tbivision.com

Etický apel Jana Palacha, resp. filmový epitaf Hořící keř, je systematická a hloubková sonda do jednoho z mála zásadních momentů novodobých dějin.

Jak už to u zásadních momentů bývá, zejména těch vysoce mravních, rozdělují nejen veřejné mínění, ale i názory každého jedince jasným řezem skalpelu svědomí.

Čím vyšší je morální hodnota apelu, tím generuje více zapálených zpochybňovačů, bohorovných odpůrců a i slabošských nadávačů.

 A tak tedy shrnutí:
1. Česká televize financuje bulvární kraviny a plytké estrády. Přiblblou autocenzurou, definovanou plytkostí správců a peoplemetry, není již schopná čehokoli smysluplného.
2. Rozhlasové vysílání v ČR prošlo mnoha změnami, které byly završeny radikální změnou ve struktuře Českého rozhlasu a tím i k umrtvení jakýchkoli zásadnějších aktivit jejich redaktorů.
3. Tištěné deníky jsou už jen slepou snůškou okopírovaných zpráv celoplošných televizí a mediálními agenturami financovanými kampaněmi bulvárních zpráv. Jistě, tištěné deníky jsou placené ze soukromých prostředků, tak si mohou dělat a dělají co chtějí majitelé.

Český rozhlas a Česká televize jsou však financovány koncesionářskými poplatky, které jsou povinné ze zákona. Koncesionářské poplatky, financující veřejnoprávní média, jistě měly mít nějaký účel, ale současnost je jiná. Výši poplatků schvalují politici, zbytek financování prostřednictvím reklamy, ekonomická elita a tak redaktoři a dramaturgové již necítí odpovědnost k morálním a etickým hodnotám, ale jen ke svému platu, prosperitě zaměstnavatele.

 Ve stejné době se najde holandská soukromá společnost HBO, která pověří českou produkční firmu nutprodukce, s.r.o., aby natočila pod vedením polské prominentní režisérky Agnieszka Holland výpověď o stavu národa českého v letech 1968 až 2014.

 Jaké jsou hranice mezi prostou lidskostí, odpovědností svému svědomí a na straně druhé snadným odkloněním pohledu, zavřením očí?

Zcela zásadní (pro mě) jsou z celého filmu dvě scény.
 První scéna ukazuje neurotičnost ze zklamání vlastního žebříčku morálních hodnot, kdy pocit vlastního slabošství destruuje běžný život v rodině.
Druhá scéna soudržnost rodiny v situaci kdy se lze dívat vlastní dětem do očí.

 Nepatrným plusem v dlouhotrvající devalvaci etických i morálních hodnot v české kotlině budiž skutečnost, že Agnieszka Holland studovala v letech 1967 až 1971 na pražské FAMU a tak si můžeme namlouvat, že film o Janu Palachovi je alespoň trochu i náš.