pondělí 11. září 2023

Křišťálově čistí "Pravdoláskaři"

Neexistuje žádné ospravedlnění pro ty, co znovu a znovu jsou schopni ignorovat své svědomí. Snad jednou lze chybu tolerovat, poučit se a jít dál, ale dvakrát a víckrát už ne, to pak definuje rezignaci na jakékoli hodnoty vlastního já.

Takovéto rezignace vyžadoval minulý totalitní režim, byl jimi posedlý, neb si uvědomoval, že zlomený člověk je poslušný a nijak už nikdy v životě vzdorovat nebude.

Na odmítnutí vlastního svědomí, své vnitřní integrity a přijetí teze, že za nic nemohu, jen chci pro sebe a své děti trochu masa ze systému, si minulý režim založil svou moc. 
Několik generací takto vyrůstalo a stále sklízíme dopady. Počínaje chamtivými důchodci a konče vnoučaty, které měly za vzor společenský prospěch a výhody těch, kteří se podřídili systému.

Když se pak objeví chamtiví lidé jako Klaus, Zeman, Babiš nebo GPP, dobře se v té situaci orientují. Vědí, že dělají jen to, co přináší moc, úspěch a peníze. Znají to a vůbec neřeší, že se z nich staly oběti, resp. ovce. Hlavouni a vůdci jim dávají alibi, že dělali dobře, že tahle cesta vede k výhodám a penězům. Omlouvá jejich selhání. 

Těm, co to nevzdali pohrdlivě říkají: "křišťálově čistí", definují tak svou úroveň "čistoty", která snese jejich odloučení od svého vlastního svědomí.


 

 PS: Ukázka je z filmu Slávky Horáka. "Havel".


středa 5. července 2023

Tradiční špagety Carbonara - recept

Se synkem provádíme "průzkum bojem" a momentálně máme už půl roku v kuchyni "Italské obdobi". Recepty hledám výhradně z italských zdrojů. Již máme kámen na pizzu do trouby, různé druhy "parmazánů", zdroj čerstvých těstovin, atd.

Pasta, tedy těstoviny, nejraději používáme Tagliatelle nebo Spagethi, jsou opravdu výrazně lepší čerstvé (Pasta Fresca) a momentálně je kupujeme v Praze, resp. Radotíně, kde lze pořídit i další lahůdky z Itálie.

Tradiční špagety Carbonara 

Pokrm používá dvě tradiční italské ingredience:
- uzené maso (špek) Guanciale a 
- sýr Pecorino Romano.

Co bude potřeba:

  1. Špagety, nejlépe čerstvé. U čerstvých jde o cca 150g na porci, u sušených 100 g na porci.
  2. Italský špek Guanciale, tedy uzený špek, hodně tuku, nasolený a napepřený. 50 g na porci.
  3. Pecorino Romano, tedy něco jako parmazán, ale jiný typ. Cca 70 g na porci.
  4. Vejce, jedno na porci
  5. Černý pepř celý, bude potřeba hmoždíř a sítko
  6. Česnek, jeden stroužek (lze vynechat)
  7. Máslo a olivový olej, pokud špek není dostatečně "tlustý"
  8. Sůl (do vody se špagetami)

Postup:

1. Nakrájíme špek Guanciale na kostičky a od studené pánve pomalu smažíme. Je možné přidat dílek česneku (rozmáčklý) a nechat ho smažit se špekem, aby se trochu vůně dostalo do tuku. Pokud špek nemá dost tuku, lze pod něj dát lžičku olivového oleje a lžičku másla.

2. V hmoždíři nadrtíme celý pepř tak, aby se kuličky rozbily, ale černá slupka příliš ne. Přes sítko pak prosejeme a máme skvělý čerstvý pepř, který přidáme k dozlatova usmaženému špeku a trochu nadrceného pepře si schováme na závěr.

3. Na co nejjemnějším struhadle nastrouháme Pecorino Romano a důkladně rozmícháme se syrovým žloutkem (vejcem) a také přidáme pepř. Na každou jednu porci těstovin jeden žloutek. Pokud není slanina hodně slaná, dosolíme špetkou soli. Nicméně Pecorino je hodně slaný sýr, takže většinou solit není potřeba.

4. Do pánve se špekem přidáme uvařené těstoviny a vodu z hrnce, kde se těstoviny vařily. (Těstoviny vaříme osolené vodě.) Té vody přidáme tak jednu naběračku na jednu porci. Promícháme a odstavíme z vařiče. 

5. Jakmile špagety se špekem ztichnou, tedy už se nesmaží ani nevaří, přidejte směs žloutků a Pecorina a vše promíchejte. Z vody a tuku vznikne jemná emulgovaná omáčka. Pokud není omáčky dost a zdá se konzistence suchá, přidejte ještě trochu vody z hrnce a promíchejte.

5. Po rozdělení na talíře ještě trochu posypte nastrouhaným Pecorinem a nadrceným pepřem.

6. Dobrou chuť.

Poznámky:

  • Po přidání žloutků je možné pánev trochu ohřívat, ale nesmí se už vařit, jinak vzniknout smažená vajíčka a to opravdu nechcete.
  • Místo špaget mohou být i Tagliatelle
  • Je možné dát i celá vejce nebo nakombinovat žloutky a celá vejce.
  • Ideálně podáváme tak, že vezmeme dlouhou vidličku (vidle) namotáme celou porci a opatrně sesuneme na talíř. Tím vznikne vzorná hromádka, kužel, a na vrchol ještě přidáme omáčku a špek z pánve. 
  • Čím více bude Pecorina, špeku Guanciale a pepře, tím více to bude "Carbonara".
  • Carbonara nejdou ohřívat, tak je raději snězte hned.


sobota 11. března 2023

Klaus, Zeman, Babiš, GPP

Z pohledu jednoho lidského života šlo o hodně let, ale historie je milosrdná a některé části dějin národa nebude až tak zcela považovat za určující. Snad.

Zabíjačka v covidu, střílení vysoké zvěře pro zábavu hloupým vidlákem, otevření veřejného prostoru pro hospodské tlučhuby a vykázání zbytků elit do vnitřní emigrace je následek a ani zdaleka to není příčina. Chamtivost a touha po moci, představa, že vlastní (a uvědomělou) nízkost lze vytěsnit formálními funkcemi, mocí a drzým čelem se občas uplatní, ale díky své hlouposti nemůže dlouho přežít. Občas se stane, a jsem rád, že jsem to zažil, že je chamtivost a hloupost nahrazena prostou ideou a pravdě a lásce. Jindy je nahrazena jen větší chytrostí a starým příslovím, kterého se hloupí chamtivci nedrží: "Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat."

Někdo jen žere, chlastá a mlaská, druhý žere kamení, lesy na stojato i obyčejné party stany a ani neví, že mlaská, další mlaská, když získá funkci a ještě se u toho nadýmá jako privilegovaný lokaj potajmu ukusující vypečené selátko vrchnosti.

Tihle lokajové své chamtivosti nastavili celé společnosti zrcadlo, určovali a stále ještě určují, co je výhodné, co se nosí a co je prospěšné vlastní chamtivosti. V politickém marketingu se používá pojem "chamtiví důchodci", na které se před volbami cílí, ale lze k němu připojit i další charakteristiky, pro ty předdůchodové chamtivce.

Předevčírem jsem slyšel vyprávění o tom, jak si lze při žádosti o dávky v nezaměstnanosti dobře popovídat se patřičnou úřednicí a společně si zanadávat třeba na Ukrajince, jak nám, chudákům, berou práci a v jedné větě mi dotyčný sdělil, že ty historky o tom, jak se snažil najít práci, ale jak už tam byli zaměstnaní Ukrajinci a proto ho nikde nevzali, si vymyslel. Prostě je nemá rád, ví co jsou zač, dočetl se to na webech.

Sprostá lež, zcela jasné nesmysly, pravda, polopravda, důvěra jen v to, čemu na první dobrou rozumím, ... Všechno je jedno. Zůstává jen osobní chamtivost, nenávist ke složitostem, tedy naprosto všemu co neznám a naprostá priorita osobního prospěchu, chamtivosti.

Toto je Systém a Řád, který nám tu nastolila politika posledních let. Klaus s tím začal a navázal na devadesátky, Zeman to za 10 let vypiloval k dokonalosti, navazujíc plně na Normalizaci a v jistém smyslu až na rok 1948 a Babiš se na tomto trendu svezl až do premiérského křesla. 

Pokračování tohoto Systému chamtivosti je možné sledovat na sociálních sítích a občas, tak jako dnes, i na Václavském náměstí.

No, a teď přijde ta podstatná otázka, ke které směřuji celým textem.

Tuto otázku však nepoložím, neb bych tím z laskavého čtenáře, který se prokousal až na konec tohoto textu, dělal blbce.

pátek 24. února 2023

Takový osobní komentář k dnešnímu výročí: 24.02.

Foto: TW, Оперативний ЗСУ
Je zcela nesporné, že Ukrajina brání svou zemi a v širším smyslu brání humanismus, lidskou svobodu a právo, což je základ pro jakoukoli smysluplnou civilizaci a obecně budoucnost.

Jde o obranu, vlastenecký boj a jasné hrdinství každého Ukrajince.

Co mne však dost znervózňuje je dnešní výročí. Je to již skoro 9 let od anexe Krymu a dalších území, kdy byla Ukrajina sama a přesně rok, od doby, kdy si Putin začal svou domácí neutěšenou situaci, tedy i svou životnost, řešit zcela nepřístojným a brutálním útokem na cizí svrchovaný stát. 

My i celý civilizovaný "západ" již nyní pomáhá, ale ta pomoc je tak kolosálně pasivní, že se vraždění a škody protahují a nejspíše i dál protahovat budou. Jednou BVP, pak náboje, pak děla, pak granáty, občas tanky, ... jistě nějaké dodávky fungují, ale dělá to dojem nahodilosti a nulové koncepčnosti.

V Evropě a USA jsou k dispozici vojenští analytici, generálové, tajné služby, celá mašinérie vojenského intelektu a přesto nejsme spolu s Kyjevem schopni vymyslet nějaké reálné verze strategií účinné obrany? To tu válku mají vyhrát pěšáci v zákopech a bahně, tak jako za WWII?

Nejsem vojenský analytik ani plánovač, ale i tak bych předpokládal nějaký strategický plán na měsíce dopředu, který by umožnil změnu statusu obrany, tedy válčení. 

Každé další děkování Ukrajincům za jejich statečnost, hezky z tepla a bezpečí, je skvělé, ale jde taky o to, aby bylo komu děkovat.

pátek 10. února 2023

... a to ani náhodou nebyla generálem.

Nataša Gollová
Minimálně od roku 1945, přípravy byly pochopitelně daleko dříve, ovládal Kreml vše, co se dělo v Československu, následně v Česku, až do roku 1989. To je celých 44 let budování politických, mocenských a následně hospodářských struktur. 

Jedině a pouze díky kolaborantům s tímto expanzivním imperiálním vlivem, tím i hrubou silou, mohl totalitní režim fungovat tak dlouho a tak neotřesitelně.

Tento násilný import absolutní moci nad každým a vším byl devastující. Ničil přirozené morální příklady v rodině, dětem byl předkládán vzor ohýbání páteře, svědomí, pravda, uctivé a slušné chování a vztahy mezi lidmi se staly buržoazním přežitkem a poslušně tupá hloupost se stala jedinou normou.

Po listopadu 1989 jsme si prožili různá období, o kterých většinově moc netušíme, proč a jak vlastně byla. Z Prognostického ústavu Československé akademie věd se vyklubali předsedové KSČ, ČSSD i ODS, kteří určovali po celá další desetiletí politicko-ekonomický vývoj. 

Teď jsme zase na začátku. 33 let od listopadu 1989 se vracíme na začátek. Jsme svědky absolutního smíření, resetu celého politického dění v Československu i samostatné ČR.  

"Demokraté" slaví, oportunisté jsou zase na svém a dokonce i disidenti totality juchají. Jsou rádi, že jsou rádi.

Nechci být zcela mimo hlavní proud, i lidé, kterých si vážím, jsou ukotveni v hromadném nadšení, byť netuším, o co jim jde, nikomu nic nevyčítám, nedoporučuji ani nic moc nenaznačuji. 

Jen zírám a přemýšlím, proč tomu hromadnému nadšení vůbec nerozumím.

"God Bless Czech Rebublic". 


Foto: Nataša Helena Štěpánka Hodáčová (Nataša Gollová), přímo s textem nesouvisí, ale ona tu druhou šanci nedostala. 


čtvrtek 2. února 2023

Polemika s Pavlem Kosatíkem

Pavel Kosatík, spisovatel, scénárista, historik, muž kterého si vážím, mám ho rád a jehož názory neberu na lehkou váhu a kterého považuji za přítele, předkládá jednoduchou a srozumitelnou myšlenku, resp. otázku: "Copak jsme na tom sami tak špatně, že potřebujeme všechny předlistopadové komunisty držet doživotně v kleci, abychom tím sami sebe udrželi na výši?" a dává to do přímé souvislosti s nespokojeností některých "antikomunistů" se zvolením Petra Pavla prezidentem.

Takovou úvahu považuji za značně zkreslenou a neférovou.

V první řadě, za celých skoro 33 let od listopadu '89 jsem nezažil žádnou šikanu, bývalých komunistů. Kdo byl řadový člen, tak ani nepoznal změnu režimu, kdo byl zavěšený kádr, tak možná přišel o Tuzex a kdo byl kovaný kádr, tak si po Listopadu polepšil. Měl kontakty, znalosti a informace, nejen o privatizaci, ale i o dalších změnách dopředu.

Až na prvních pár let, kdy se někteří prominenti disentu mihli v politice, se však na straně urputných a zásadových lidí z totality, žádný takový pardon nekonal. Každý se musel po Listopadu postarat sám. Mohl podnikat, mohl si dodělat školy, mohl hodně věcí, ale na vlastní pěst. Žádné výhody neměl.

Petr Pavel byl za totáče prominentní synek vysokého důstojníka ČSLA. Byl z bohaté a prestižní, tedy nomenklaturní rodiny. Absolvoval vysokou školu a další kurzy. Listopad '89 ho zastihl připraveného, vybaveného školami, jazyky, známostmi a znalostmi.

Všechny předpoklady by využil za jakéhokoli režimu. Ostatně, tak to vojáci mají a musí mít.

Nikdo mu do ohlášení kandidatury na prezidenta nic nevyčítal. Nikdo ho nezavíral do žádné klece a nemusel zdolávat žádné resty z minulosti. Na kariéru už připravený byl. Školy, kurzy a jazyky mu zařídil minulý režim. 

Tady někde je Pavle první nesouhlas. Nikdo nikdy Petra Pavla do žádné klece nezavíral. Za minulého, ale ani za současného režimu. Ostatně ani jiné bývalé komunisty. 

Druhý nesouhlas se týká, jak sám definuješ: "leckoho z antikomunistů". Tak jako nikdo neřešil (dokud neohlásil kandidaturu na prezidenta) minulost a současnost Petra Pavla, tak nikdo nezpochybňoval antikomunismus. Některé extrémnější antikomunistické postoje byly zesměšňovány, dokonce systémově umlčovány, ale běžný občanský antikomunistický postoj byl přijatelný. Stejně tak přijatelný, jako bývalí komunisté. Prostě plichta.

Závěrečná věta tvé úvahy: "A že taky leckdo z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá", je nefaktický, předem dehonestující a poněkud nedobrý odsudek.

Tím, že Petr Pavel dostojí očekávání a třebas i bude dobrým prezidentem, podle Tebe znamená, že dogmatický antikomunista nemá názorovou pravdu? 

Tím, že se někdo drží oportunismu, zásady košile bližší kabátu, nemá vlastní sebereflexi a klidně se chce stát morálním a etickým etalonem (v našich podmínkách prezidentem), bez ohledu na svá vlastní selhání je správná cesta, vzor pro ostatní a tím tedy kdejaký z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá? Protože se ukazuje, že být oportunista je výhodnější cesta, že svědomí je jen taková malichernost, ozdoba, která se už desítky let nenosí? 

Pokud by měl Petr Pavel alespoň nějakou míru sebereflexe, pokud by byl schopen pochopit, co bylo špatně na tom být nomenklaturní kádr za totáče, užíval by si všech výhod nezavření do klece, které mu celá polistopadová doba dopřávala, ale nikdy by sám nepřipustil, aby se právě on stal morálním a etickým etalonem národa, resp. občanů ČR.

Původní text Pavla Kosatíka: ZDE  

PS: Pro ty, co zcela neporozumí textu: Je dobře, že GPP vyhrál nad Babišem, o tom tento text není.

Foto: #svobodanenisamozrejmost

středa 30. listopadu 2022

Přímá volba prezidenta je jen iluze

Každé přímé volby jsou nutně dost výrazně odlišné od vize a principů zastupitelské demokracie. Systém přímé volby prezidenta je v ČR nastaven velmi nešikovně a zdá se, že tvůrci tohoto systému vlastně trvali na tom, aby se i tady uplatnila zastupitelská demokracie a ne, přímá volba.

Nominace mohou provést buďto zvolení zastupitelé, tedy senátoři a poslanci, nebo obrovské množství občanů. K tomu, aby bylo možné nasbírat zhruba osmdesát tisíc podpisů a pak i pro samotnou kampaň potřebujte miliony korun, desítky milionů, jinak prostě nemáte šanci. Jinými slovy, musíte opět být zastupiteli, tentokrát,  zastupiteli těch milionů. 

Ať už se na to podíváte jakkoli, nejde o přímou volbu občanů, ale volbu různých, tedy zvolených nebo i nezvolených, nicméně peněz ovládajících, zastupitelů.

Vše ostatní je už taková hra PR dovedností, správného nastavení řečí pro volné nebo levitující cílové skupiny, volba ideálního načasování různých fází kampaně, vhodného obsazení mediálního trhu, včasného rezervování důležitých dní a reklamních ploch na sítích i v outdooru, ... samé technikálie. Pokud tohle vše nepoděláte a máte na to dost financujících zastupitelů a lobistů, pak vám vše začne hrát do ruky. 

Média vidí, kdo (resp. které peníze) za Vámi stojí, makléři sázkovek i placených socio agentur to vidí taky, nakonec, všichni se pohybují na stejném trhu a začnou stoupat preference. Voliči chtějí "vsadit" na vítěze, přidají se k těm kandidátů, kteří vlastně už byli předvoleni. 

Teď jedna spekulace, kterou nebudu nikomu dokazovat, neb ji uvozuji jako spekulaci. 

V roce 2013 byli předvoleni Zeman a Jan Fischer. Nikdo nečekal, že do této předvolby (také to bylo poprvé) může nastoupit třetí a zamíchat kartami. 

Na poslední chvíli se objevil třetí kandidát, kníže Karel Schwarzenberg a jeho team dokázal nemožné a probudil v lidech naději, že je možné zvolit slušnost, tradici, odpovědnost, vtipnost i inteligenci. Tenkrát se financující "zastupitelé" Zemana tak vyděsili, že udělali den před volbami dva připravené fauly, tedy spíše podvody a vítězství naděje zadupali do země. Podvodem a lží, ale na to se vítěze už nikdo neptá.

Jako přes kopírák pak proběhla druhá volba prezidenta v roce 2018. Toho křiku od "demokratů", dejte pragmatický hlas, nevolte podle svědomí a už vůbec ne podle své vůle, bylo tolik, že se postupně vytvořila "intelektuální" spojená fronta, která zcela vážně tvrdila, že je lepší volit předpřipravené béčko. Předpřipravené finančními "zastupiteli". Velkou roli muselo hrát i zklamání z roku 2013, kde se ztratila naděje, že je možné zvolit slušnost, tradici, odpovědnost, vtipnost i inteligenci. Tak volilo, jak se volilo. Pro jistotu došlo i na závěrečné podvody. Majstrštyk byla poslední slova Zemana v prezidentské debatě, která pronesl do kamery. Smířlivý a prosebný tón, role mírumilovného důchodce, aktivovala staré škodovky a jejich majitele, kteří naprosto nezvykle vyjeli v lednu ze svých garáží a stodol, aby odvolili toho svého, kterému rozumí. Tady se na poslední chvíli vzalo těch rozhodujících 1,36 % hlasů. Dobrá práce slovenského poradce a dobře nacvičená akce. Viz. video.

Teď stojíme před třetí přímou, resp. "zastupitelskou" volbou prezidenta, která je rozehraná naprosto stejně.

Prostě se chováme nesamostatně, neodpovědně a naivně. Málokdo chápe, jak je přímá volba nepřímá a co se okolo vlastně děje. 
Na Hradě může být katolík, stokrát lepší než komunista. 
Na Hradě může být mladý liberál s konzervativními kořeny, tisíckrát lepší než totalitní komunisti. 
Na Hradě by mohl být i excentrik, proč nakonec ne?

Místo toho volíme podle finančních "zastupitelů". Neidentifikované zájmy, předplacené neznámo kým.

A jedna kontrolní otázka na závěr. :) 

Proč vyhrávají ti, co mají peníze na sběr podpisů a billboardy a ne ti, co jsou nominováni skutečnými, demokraticky zvolenými, zastupiteli?

Poznámka:
Uvedené video je jen ta vymazlená poslední minuta Zemana. Celé video z poslední závěrečné prezidentské debaty je zde: Závěrečná debata kandidátů v roce 2018.



sobota 26. listopadu 2022

Dožijeme se planety opic?

Poznámka na úvod:
Pro ty, co nerozumí zcela psanému textu nebo pro ty, co nechápou nadsázku uvozuji, že jde pokus o glosu. Nemá být nikomu ublíženo a při psaní taktéž nebylo ublíženo žádným zvířátkům ani lidem.

Uvalen do samoizolace virózou jsem klikáním programů v iTV narazil na film: "Zrození planety opic", jde o starší snímek (2011), kde je proti sobě postavena civilizace lidí a civilizace jejich druhů, opic, s tím, že si nejsme až tak vzdáleni, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Neumím určit, zda ctitelé humanismu jsou v tom filmu spíše opice nebo poslušně civilizovaný současný člověk. Dejme tomu, že jsou to prostě dvě podobné vývojové entity s různými projevy vnějšího chování. 

Na Václavák nebo k ČT svolávají různé podivné existence své následovníky (opět nevím, z které entity) a snaží se domoci se svých zájmů, bez ohledu na realitu, na právo, zákony, či Ústavu. Pro každou blbost se vždy najde dost následovníků, pokud se trefíte do emocí, frustrací, osobních proher a běžných bolestí, to je jasné. Není ani nutné nabízet řešení, prostě je parazitujete na frustraci.

Entita těchto demonstrantů je přesvědčená, že mají ve všem pravdu, neb okruh jejich rozhledu odpovídá jiným měřítkům, než by se dalo očekávat, když už máme povinnou školní docházku a možnost bezplatně studovat na dalších stupních škol. Pro tuto entitu jsou ti ostatní zmanipulovaní vládou, Prahou, Bruselem, USA, ilumináty, chemtrails, očkovací lobby, fašisty, atd. atp. Přesvědčení je víra a s tou se moc bojovat nedá. Sociální sítě navíc pomáhají vysbírat ty nejkřiklavější, kdy pak posíleni mentalitou davu, jsou minimálně schopni překročení hranic slušnosti. Jejich osobní "pravda" jako vzdor svému postavení je pro ně svoboda. Sebereflexe je pro ně cizí a nejspíše i sprosté slovo. Křikem, nadávkami a agresivitou se navíc utvrzují v právu všechny ty "zmanipulované" unadávat, ukřičet a umlčet.

Je možné, že tato entita "pravdivých" má nakonec pravdu. Nikdo jim jejich pravdu nevymluví, je trvalá, jejich. 

Pravda chápaná jako víra je nevyvratitelná a navíc, pokud by i šla vyvrátit, zničil by se celý jejich život, jeho základy, ukotvené v jejich životním "rozhledu". Navíc, co by bylo pak nikdo neví. Když kohokoli zaženete do kouta, nezbývá mu, než zaútočit, zoufale a zpravidla hloupě (Balda).

Pak tu máme druhou entitu, vzdělanější, minimálně v gramatice, mírně nadřazenou, která ovšem reprezentuje mimo svobody i ohleduplnost, úctu k druhému a rozumí jednoduché rovnici: Kde začíná Tvá svoboda, končí moje. Pokud nesouhlasíš se mnou, nejsi zrádce, nepřítel, jsi jen někdo, kdo má jiný názor, se kterým sice nesouhlasím, ale nijak Ti ho neberu. Pojď diskutovat, třeba najdeme společné kontury v budoucnosti. 

Aby tato entita mohla vůbec nějak smysluplně fungovat, musela si nastavit pravidla, čímž se dobrovolně podřizuje omezení vlastní svobody. Zavedení pravidel je součástí dějin od nepaměti. Ono to ani jinak nejde. Pokud nebudou fungovat pravidla, zákony, Ústava, vrátíme se velmi rychle do nesvobody, strachu, vítězství hrubé síly, vlády bestiální brutality a v důsledku ke kanibalismu. K požírání entit.

Neumím definovat, která z uvedených entit má lepší evoluční strategii, ale jsem bytostně přesvědčený, že v každém jednotlivci je lidskost, která může zvítězit. 

Každý má rodiče, skoro každý má rodinu a hodně lidí má děti, kterým nemůže přát kanibalismus. Jsme na jedné planetě různých entit, které nemají na výběr, než spolu nějak vyjít, spolupracovat a nacházet společné průsečíky v budoucnosti. 

Nevím, zda přirozená zvířecí potřeba chránit sebe, své potomky a nikoho jiného je skvělá strategie pro přežití, ale vím, že strategie přežití kooperující společnosti je o mnoho lepší, aniž by pochopitelně bylo dotčeno právo bránit rodinu. 

Žít na stromech se svou rodinou je možná fajn, ale žít se svou rodinou tam, kde se dobře žije i ostatním je víc. Na spolupráci je založený vývoj a budoucnost. Je to ostatně smysl myslícího člověka, druhu Homo sapiens sapiens. Na vytváření oddělených entit je založený chaos, nenávist a v důsledku již zmíněný kanibalismus a prostý potravní řetězec.


sobota 22. října 2022

Urputník

Foto: depositphotos
Generál Pavel zavedl do veřejného prostoru pojem "urputník", který používá poněkud hanlivě, proti každému, kdo s ním v čemkoli nesouhlasí. Je to známá fotbalová taktika, která se pochopitelně píská jakou faul, tedy, že hráč nekope do míče, ale do hráče z druhého teamu.

Urputník obecně vyjadřuje chování, kdy někdo trvá na svých názorech urputně, trvale, houževnatě. Mezi největší urputníky lze bezpochyby počítat např. Václava Havla, který byl za své urputnictví opakovaně zavírán do vězení, nebo naopak i komunisty, kteří po listopadu 1989 sami odešli z kariérních pozic, protože nechtěli sloužit jinému režimu. 

Hanlivé konotace, při nálepkování různých lidí, používá Generál Pavel velmi často pojem urputník a veřejnosti sděluje, že nechápe proč jsou ti lidé tak urputní. Tady někde je nutné se trochu zamyslet nad tím, proč to nechápe a co je protikladem k pojmu urputník.

Dělám kariéru v totalitním státě, který se ideologicky hlásí ke komunismu, tak je přeci logické, že jsem členem komunistické strany. Dělám kariéru po listopadu 1989, tak je logické, že stranickou knížku zahodím a jdu dělat kariéru do NATO. Jdu dělat kariéru do politiky, tak je logické, že se tvářím jako rodilý demokrat a hodný pán, který rád jezdí na motorce nebo na kánoi. Účel světí prostředky a pokud je účel mít dobrou kariéru a s tím související výhody, pak je přeci zcela pochopitelné, že nebudu trvat na nějakých názorech, které by mi v kariérním postupu mohly škodit. Hýje, čehý, hot, ... hlavně, že to frčí.

Při takovémto osobnostním ustrojení nemůžete pochopit, proč někdo trvá na takových neuchopitelných pojmech, jako svědomí, morálka nebo pravda.

A co je tedy opakem k pojmu "urputník"? Zažité slovo nejspíše moc není, ale zkusme ho definovat. Oportunista, licoměrník, obojetník, falešník, bezpáteřák nebo manekýn (převlékač kabátů)?

Hezky se rýmuje: urputník/licoměrník. 

Nálepkování je v posledních letech hodně rozšířený způsob boje s konkurencí, zejména v politickém boji. Jestliže Generál Pavel označuje ty, co s ním nesouhlasí za urputníky a vymezuje se proti takovým lidem, pak se vymezuji proti generálovi nálepkou: licoměrník.


čtvrtek 29. září 2022

Čtyřicet let ("Pět let" na ČT)

Foto: Eva Koňaříková

Nedá mi spát statistikami uváděný poměr žen, které byly znásilněny, a který dosahuje neskutečných hodnot. Podle některých údajů, každá třetí žena, byla alespoň jednou znásilněna. 

Za svůj život jsem potkal neurčený počet kamarádek, přítelkyň, milenek a manželek. Nebylo jich myslím až tak příliš moc, ale minimálně u tří bylo po čase zřejmé, že byly zneužívány a to incestně. 

Je možné, že to byla náhoda (asi ne), že takové osudy přitahuji (ochranář), jsem feminista (to jsem, žádný mužský šovinista) nebo že takové osudy vyhledávám (spasitel). To, úplně neumím posoudit a asi to není podstatné.

U dvou, z těch tří, jsem měl a mám možnost sledovat jejich další osudy a mohu jednoznačně prohlásit, že následky jsou naprosto devastující nejen pro ně samotné, ale pro každý okamžik dalšího osudu, život jejich partnerů i jejich vlastních dětí. 

Každý si pochopitelně neseme nějaké břímě od svých rodičů. Zpravidla to není nic zásadního a časem pochopíme, odpustíme jim i sobě a život se překlene do další generace.

Se zcela jinou situací se však musí vyrovnávat ty, které zažily zradu a zklamání od prvního chlapa v jejich životě, ke kterému měly plnou důvěru. Nic dalšího už není normální, protože zrada přišla od osoby, která reprezentovala domov, bezpečí a ochranu.

Naprosto nechápu tu idiotskou nadutost, bezbřehou samolibost a narcistní sobeckost otce, který dokáže zkazit svému dítěti život a poznamenat nejen jeho, ale i další generace. Zpravidla musí jít o neschopné, nezábavné a prudérní pitomce, neb jinak by si byli schopni najít mladou milenku jinde. 

Za život jsem potkal hodně jiných osudů kamarádů, kamarádek a pochopitelně taky svůj vlastní osud, ale nikdy jsem neviděl a neslyšel příběhy tak devastující, jako v případě zneužitých dívek vlastními nebo nevlastními otci.

Proč to tady popisuji. Taková žena totiž prochází životem a páchá další následné, kolaterální, škody, aniž by to věděla. Těch následně zraněných jsou další jednotky až desítky a každý se tak musí vědomě, či nevědomky, setkat s tím prvotním násilníkem, úchylem, zločincem.

Občas se stane, že se s ním setkává u nedělních rodinných obědů.


 


neděle 4. září 2022

Takový testament

foto: muzeumhk.cz
Pozitivní je, že jsme srovnali krok s Amerikou. Měli Trumpa, my Zemana a Bureše. Mají Bidena, my Fialu. Nejsme v tom sami, ale v potížích jsme všichni. Humanismus má potíže.

Zdá se mi, že jsme si ale ještě ani zdaleka nesáhli na samé dno.


2/3 Václaváku lidí, kteří z různých důvodů mají potřebu protestovat, zjednodušeně řečeno, proti humanismu, je letitý, momentálně poněkud více viditelný a zhmotnělý problém.

Ti lidé tu byli vždycky, za Protektorátu, v padesátých i osmdesátých letech za totáče, po revoluci, ... a jen tak nezmizí.

Bližší košile kabátu, co je doma se počítá, ... já, já, já. To je silná mantra.

Sprostě pragmatičtí a klidně i intelektuálně méně vybavení politici, tužící po uznání, tedy po moci a vlivu, použijí jakékoli nástroje k ovládání těch ještě méně vybavených. A nejen oni.

Zkáza humanismu je již opakovaně ochlokracie, kdy plebs dostane příležitost spojit síly a za všechny vlastní osobní neúspěchy a frustrace někoho jiného obvinit. Už se to v dějinách lidstva stalo a není důvod, aby se to neopakovalo. Plebs dějiny nezkoumá.

Dlouholeté plivání špíny z Hradu, ukázka toho, že být vekslák s čímkoli může vést do Strakovy akademie, že lze chrlit nenávist a tím si polepšit, jsou argumenty pro boj. Boj za sebe, jen za sebe, proti své uvědomělé malosti, společenské neuznanosti a tedy ukřivděnosti. Samé emoce, ty špatné.

Potíž ale není v té části společnosti, která je neuznaná a ukřivděná, ta tu byla vždycky. Potíž je v tom, že zde není žádný morální maják, etický etalon, tradice, prostý příklad toho, že to jde jinak, ukázka toho, že skoro každý má humanismus v sobě a že jeho naplňování, je cesta pro osobní štěstí i pro ostatní.

A není to zas tak složité. Stačí k tomu otevřenost, pravdivost, vize a smysluplný cíl.

Většina z nás zažila dobu, kdy to šlo. Kdy se společnost nadechla, rozveselila a měla naději v budoucí čas. Bohužel se nenašel nástupce a velmi záhy se nastolil starý koncept: Košile blíže kabátu, co je doma se počítá. Rozděl, ovládej, panuj.

Najednou se uplatnil poslušný manžel Livie Klausové a další hromada poskoků zcela jiné civilizace, Ruska.

Extravagantní samožer Zeman, podnikavci se vším jako Kožený, Tykač, Potáč, Holeček, Kellner, Babiš a další, tady vytvořili jiný svět. Jejich svět.

Tihle "velcí kluci" však bohužel asi netuší, že bez lidí jako Havel nebo Čaputová, se i ten jejich svět zhroutí. Svět bez liberální demokracie a se ztrátou vlivu "velkých kluků" se nutně stane sociálně, ekonomicky i lidsky neudržitelný. Jsme toho svědky.

2/3 Václaváku je varování. Varování pro současné "velké kluky" i pro každého jednotlivce. Je čas se probrat.

Velcí kluci, ten Váš svět se může lehce zhroutit a pak si s vaší mocí a všemi penězi, vlivem a egem můžete tak akorát vystlat svou vlastní rakev, tak jako i budoucnost svých dětí. Plebs bez naděje vás sežere.


sobota 27. srpna 2022

Vystrašení tupci

Na vojně jsem byl v roce 1983-1985 a ti velitelé, které jsem zažil, mi dost připomínají taktiku současné armády Ruska. 

Vystrašení, nekompetentní, na náznak dalšího rozhodování čekající tupci, se strachem, aby něco nepodělali, bez schopnosti aktivního přístupu a smysluplného rozhodování. 

S takovými osvědčenými loajálními kádry se válka vyhrát opravdu nedá.

Ostatně, generál Petr Pavel, který to zažil o mnoho let déle, by mohl určitě vyprávět daleko více a zasvěceněji.

sobota 20. srpna 2022

Od kterého letopočtu?

Fotka je z ledna 1989.
Noc z 20. na 21. srpna je každým rokem stále stejná připomínka osobní prohry. Nejde o vpád vojsk Varšavské smlouvy, ale o podpis zrady na národu, známých Moskevských protokolů. 

Z dnešního pohledu šlo o jistou naivitu, asi ještě nebyla doba na odstoupení od Ruska, od komunistické totality, ale to zlomení jakýchkoli nadějí na dalších 21 let a hlavně, ta neskutečná ztráta vazby politiky a občanské společnosti na mnoho desetiletí je odkaz kterého využívají nepovedené imitace lidství a prospěchářští pragmatici jako Klaus, Sládek, Zeman, Babiš, Okamura, Havlíček, Schillerová, Petr, Pavel, Venca i Jarda. 

Padesát let prorokoval T.G.M. jako čas, pro obnovu demokracie, resp. vznik demokratů. Otázkou zůstává, od kterého letopočtu to budeme počítat. Od roku 1968, ledna 1989, listopadu 1989, nebo od roku, kdy prezidentem nebude komunista, byť bývalý?

středa 18. května 2022

Buď první

Foto: Gunti Racing, Most, 20.09. 2003
Roky jsem jezdil okruhové závody na motorce, jen tak, pro zábavu, mistrovství ČR, různé soutěže v Evropě, Hungaroring, Most, Brno, Hradec, Rieka, ... Jednou jsem si střihl i mistrovství Evropy. Byla to krásná doba, takové letní tábory pro stejně nadšené a bláznivé jezdce. Řešily se jen motorky a holky.

Nikdy jsem ale nevyhrál žádný závod. Celou soutěž jednou ano (extra amatérskou), ale nikdy jsem na bedně nebyl na prvním místě.

Jednou jsme s Davidem (teď je někde v Americe) byli druzí, šlo o dvouhodinovku ve dvou. Dva jezdci se dvě hodiny střídají a který team ujede víc kol, tedy km, ten vyhraje. Nevím proč nás tenkrát nenapadlo, že si máme dojít pro cenu a tak jsme vyhlášení propásli.

Později v večer jsme si vyzvedli poháry a "šampus" a šli to napravit.

Jistě, jde o sentiment, ale současně bych rád prohlásil: Nikdy si nemysli, že nejsi první. Už to, že jsi, je úspěch. Tenkrát jsme byli rychlejší než desítky závodníků z Německa.

David je vpravo, máme stát na dvojce, ale když na jedničce nikdo nebyl ... :) )

neděle 8. května 2022

Máma

Foto: Moje máma ve věku 24 let, bráchovi byli 4, mně 3.
Vždy jsem vnímal svátek matek pohledem matek svých dětí, kterým jsem doživotně vděčný, ale teprve poslední roky mi dochází, životní osud mé maminky, který nebyl jednoduchý. 
Celý život bojuje o svůj život jako lev a poslední roky hodně doslova. S úctou zírám na tu sílu, která ji stále drží a dokazuje sobě i všem možným doktorů a personálu nemocnic, že ona je ta silná, ona se nevzdává, ona chce a bude žít. 
Vždy, když mi za poslední 4 roky, volali: Víte, je v takovém křehkém stavu, klidně přijeďte hned i mimo návštěvní hodiny, tak jedu, ale vím, že oni ji neznají. Nevědí, že máma bude bojovat víc, než si vůbec dokáží představit. 
Ta vůle bojovat a žít je neskutečná. 
To je moje máma. 
Statečná a hrdá. 
Vždy a stále.

čtvrtek 24. února 2022

sobota 15. ledna 2022

Velcí kluci

Obrázek z netu nemající nic společného s textem.
Po moha letech mi docvaklo, proč Zleman opakovaně tvrdí, že novináři jsou blbci. Stejně tak mi docvaklo, proč jsou osoby jako Zleman, Klaus, Tvrdík, apod. stále v pohodě. Vědí, že lidé a novináři mnoho neovlivní.

Dokud budou novináře ovládat majitelé jejich vydavatelských domů a dokud Ti nezávislí nebudou mít informace nebo odvahu informace zveřejňovat, pak nám bude vládnout většina. Většin z osmi, tedy pět z osmi oligarchů. Jeden z bývalých premiérů jim říkal: "velcí kluci".

Političtí komentáři se předhánějí, kdo výstižněji  analyzuje volební šance kandidátů, kdekdo na sítích předpovídá co je nutné a potřebné aby se něco stalo, zprávy v různých TV se liší podle toho, kdo je platí, ČT se snaží donekonečna vyvažovat, ČRo už to vzdalo a nemá personál ani na aktuální běžné vysílání a ztrácí svůj kredit.

Přemýšlel už někdo nad tím, proč některé podnikatelské subjekty, resp. osoby, v ČR sponzorují politické kampaně?

Opravdu si někdo myslí, že zaslání milionů korun přes desítku navázaných firem je bezúročné?
Nebo jinak. Když se velcí kluci dohodnou, komu přispět a komu ne, co to udělá s politickou soutěží? Zákon stanovuje limity na politické kampaně a např. prezidentská kampaň potřebuje minimálně 150 milionů, aby byla úspěšná, i když je limit 40+10 milionů.

Podle odhadů odborníků  byly např. náklady na volební kampaň Zlemana, ale i pana Drahoše, vysoko přes 100 milionů. Čím více peněz v igelitkách, tím více vlivu, pochopitelně. Jak je to možné?

Jednoduše.
Když se velcí kluci dohodnou, nic není problém. Prostě si vyberou svého koně, dodají mu peníze a zařídí si svůj vliv a pak si ještě vyberou jiné kandidáty, kterým nedají ani pětník a svým vlivem zabrání ve sponzorování i dalším pohůnkům.
Když je hlavní leader kůň ne zcela jistý, zaplatí si rovnou bílé koně dva, Áčko i Béčko, tak jako v minulých volbách.

Sponzorování politiků, politických stran i prezidentů je v kompetenci pěti z osmi velkých kluků, zejména potom, když ten hlavní kluk už nemůže mít vliv.

Dobré by bylo, uvést zde konkrétní jména těch pěti z osmi. Sice jména znám, ale k čemu by to bylo? Nejsem a nechci být František v Českém Brodě ani Tomáš v Ústí nad Labem, pardon.

Stačí si jen uvědomit, co rozhoduje o tom, kdo bude nebo nebude kandidovat v politice na jakoukoli funkci, tedy i na prezidenta.

"Velcí kluci" to vědí.
My voliči se tu ale ještě rok budeme dohadovat, přesvědčovat, překřikovat, argumentovat, dokazovat a vymýšlet co a jak je správně.

Chléb a hry, jako vždy. Otázka ovšem je, zda bude i ten chléb. 

I za rok.

 

 

 

 

 

 

 

sobota 4. prosince 2021

Nechceš, nemusíš

Gymnázium Přípotoční, Praha, 1982, (c) P.D.
Podivnou shodou okolností a díky statečnému a osvícenému řediteli základní školy, což je ale zcela jiný příběh, jsem byl přijat na gymnázium v Praze, mezi děti prověřených a spolehlivých rodičů. 

Někteří spolužáci si ten cizorodý prvek ve škole pamatovali už od přijímaček. Mezi tričky s potiskem, což byl důkaz zámožnosti a tedy i úspěšnosti rodičů v systému, se koncem sedmdesátých let, příliš mnoho mániček nevyskytovalo.

Být máničkou byl demonstrativní styl, ale mezi nimi se rozlišovaly ještě dva druhy. První už byli ze systému vyřazeni, měli džínové bundy, vlasy až pod lopatky a zpravidla potíže s razítkem zaměstnavatele v občance. Ti druzí ještě byli v systému, např. studovali, a měli v občance úžasný papírek: Potvrzení o studiu.

Systém měl jasná pravidla a Potvrzení o studiu poskytovalo policejním a dalším kontrolám informaci, že držitel potvrzení ještě ze Systému vyřazen nebyl.

Koncem sedmdesátých let byla normalizace na svém vrcholu. Atmosféra strachu, nechuť cokoli začínat, jakkoli vybočovat, hlavně na sebe neupozorňovat a nějak přežívat, vytvářela svět potácejících se figur bez života. Nejvíce to bylo poznat v metru. Stanic metra mnoho nebylo, ale v každé, až dole na nástupištích, stál příslušník Veřejné bezpečnosti, tedy policajt. Ostřížím zrakem pozoroval zejména přicházející osoby a podle příkazů a své intuice prováděl namátkovou kontrolu. Byla to taková hra na neviditelné postavy. Kdo byl víc nenápadný, vypadal jako většina, šel podobnou chůzí a zbytečně neprovokoval příslušníka pohledem, tak prošel. 

Já ovšem neprošel nikdy. Dělat neviditelného mě uráželo. Ve svých nácti letech jsem byl hrdý a odhodlaný v rámci možností, sice na hraně Systému, ale uchovat svou důstojnost.

Na tyhle „drzé a neposlušné“ měli policajti vycvičený nos. 

Při každém vstupu do metra jsem zkoušel jinou taktiku. Někdy jít přímo, jindy hned zatočit, pak jít rychleji, pomaleji, poskakovaně, bokem, … vše marně. Pokaždé si mne dohledal mezi ostatními a lačně vyžádal občanku. Jistě, bylo v ní to úžasné potvrzení ze školy, což každého příslušníka Systému naštvalo, ale také každý věděl, že ten papír není u těch vzdorovitých na věky a že se Systém i on bezpochyby dočká.


V prváku jsme nafasovali takovou mladou svazačku, třídní učitelku. Byla ukotvena v nějaké nesmyslné představě z padesátých let o uvědomělém, svědomitém a radostném plnění svazáckých a stranických úkolů. Takový přístup byl i na vrcholu normalizace příliš, byla spíš za blbku, ale brzo zmizela na mateřskou a vlastně byla svým způsobem i hodná. S odstupem času bych řekl, že jen někde potřebovala přežít pár měsíců mezi státnicemi a mateřskou.

Její nevycvičený čuch však třídě umožnil, zvolit si předsedu třídy. Předseda třídy byla funkce, která nic nepřinášela ani nebrala. Nicméně v Systému byla každá funkce jen pro prověřené, poslušné a snaživé. Býval jsem ledajaký, ale poslušný a snaživý určitě ne a to prověření mé rodiny byl takový nesystémový truc ředitele základní školy. Nezkušená třídní tak nechala třídu, aby si jednomyslně zvolila za předsedu mě.

Než naše soudružka svazačka, třídní učitelka, odešla, přišla nám představit naši novou bachařku, učitelku ruštiny, tělocviku a branné výchovy. Soudružka třídní byla i členkou komunistické strany a svou roli v Systému, tedy dohlížet na dodržování pravidel u studentů, brala velmi odpovědně a důsledně.

Její první kroky vedly za mnou: „Petře, vy nemůžete být předsedou třídy. Bude jím Pepa.“

Pokrčil jsem rameny, bylo mi to jedno.

Mí spolužáci ale museli uznat určité úspěchy a výhody, vyplývající z toho, že si za předsedu zvolili vzdorovitého a do systému proklouznuvšího studenta. V létě, když bylo ve třídě nesnesitelné horko, jsem jak funkcionář chodil za zástupcem ředitelky a mohl vyjednávat zrušení odpoledního vyučování. To samé v zimě, když poklesla teplota ve třídě pod 15 stupňů, neb nebylo uhlí v teplárnách, a tak nás museli pustit domu klidně i na celý den.

Mít rebela, navíc demonstrativně důrazně plnícího svou funkci předsedy, mělo výhody pro všechny spolužáky ve třídě.

Ještě před koncem prvního školního roku tedy třídní provedla puč. Přestoupila před třídu, ohlásila nutnost nových voleb předsedy třídy, navrhla Pepu a všichni studenti, včetně mě, zvedli ruce jako jeden muž. Všem došlo, že rebelie a chaos ve zvolených funkcích končí.

Další tři roky gymnázia už probíhaly poklidně, dva Systémově nevhodní spolužáci byli vyštípáni, tedy před vyhazovem raději odešli sami, a mně se podařilo na škole udržet a dokonce i odmaturovat.


Když skončil totáč a dokonce i devadesátky, napadlo Kubíčka, že by bylo fajn, udělat velký sraz třídy a pozvat i naší soudružku komunistku třídní. Nejdřív mi to přišlo zvrácené, ale když na tom všichni trvali, pověřili mě, ať jí napíšu takový zvací dopis, aby určitě přišla. Napsat pár dojemných řádek nebyl problém, ostatně na dojemné řeči o tom, jak byla skvělá učitelka, jsem od ostatních měl pověření lhát. 

Když dorazila na sraz, jako jediná nebyla o 20 let starší, ale vypadala stále stejně a navíc měla u sebe svůj černý bonz-block, který jsme si i po letech dobře pamatovali. Obešla každého přítomného, nalistovala jeho jméno a sdělila mu nejen známky z ruštiny, ale i jeho hodnocení, co měl od třídní. 


V osmdesátých letech měl kluk po střední škole tři možnosti další cesty. Být přijat na vysokou školu, jít na povinnou vojenskou službu na dva roky nebo si sehnat „Modrou knížku“, tedy nechat se prohlásit za neschopného vojenské služby. Sehnat si „Modrou knížku“ bylo mimo mé možnosti, navíc by to znamenalo dobrovolné vystoupení ze Systému, včetně vrácení řidičáku. Jít na vojnu na dva roky se mi hodně nechtělo, tak jsem se z gymnázia přihlásil na Pedagogickou fakultu UK, což byla v té době pro kluka hodně jistá varianta vyhnutí se odvedení na vojnu, neb kluky na peďák brali automaticky. 

Přijímačky byly snadné, navíc většina holek se zdála býti více než přijatelnými, jak taky jinak v 18-ti letech, a zbývalo jen projít u pohovoru.

Pohovor byl osobní, každý uchazeč byl usazen k nějaké soudružce/soudruhovi a měl povyprávět o vylosovaném tématu a pak zodpovědět pár doplňujících otázek. Vylosoval jsem si Kapitál, Karla Marxe, což byla jedna z nejvíce očekávaných otázek, na kterou se každý příčetný uchazeč už stejně připravoval k maturitě. Když jsem povyprávěl o obsahu a stále aktuálním dosahu Kapitálu, včetně hlavních časových údajů autora, došlo na doplňující otázky. Soudružka zkoušející otevřela složku, ve které byly jak mé přijímací testy, tak i další lejstra. Udělala dramatickou pauzu, důkladně si mě prohlédla a pak pomalu a jasně pronesla větu, kterou umím přesně ocitovat dodnes: „Můžete mi říct, čím byste zrovna vy chtěl přispět k budování socialistického zřízení?“

Za 14 dní dorazil dopis, že jsem přijat nebyl a za další 4 měsíce povolávací rozkaz na vojnu, na dva roky do tanku.


Když soudružka komunistka na srazu třídy obešla své oblíbence, zejména Pepu a Terezu, došlo i na mě. Zalistovala v bonz-bloku, podívala se mi do očí, usmála se a pronesla: „Petře, jsem tak ráda, že se Vám daří. Vy jste byl totiž jediný student z téhle třídy, kterému jsem doporučení studovat na vysoké škole dát nemohla.“ Stále s úsměvem se otočila a pokračovala za dalšími spolužáky. 

Dodnes si myslím, že naše komunistická třídní vše, v kontextu doby, dělala poctivě a dodnes se za nic nestydí. Byla přesvědčená, že slouží dobře, oddaně a z jejího tehdejšího pohledu jen důsledně eliminovala možné rebely, tedy ty jedince, kteří měli, podle ní, potenciál nesloužit Systému. Nikdo tenkrát neočekával nadšenou podporu Systému, stačilo jen sklopit uši a ohnout záda. Kdo se hrbit nechtěl, tak přeci nemusel. 


čtvrtek 18. listopadu 2021

17.11. 2021 ÚVN, foto: Hrad
17.11. 2021

Zleman v nemocnici zdržuje ustanovení nové vlády, probraný z deliria škodí:

Zleman ví, že je škůdce. Ta jeho zatrpklost a strach z nemohoucnosti ho dělá o něco živějším, než je realita. On prostě škodit chce. Je to jeho životní poslání, předvádět se, šokovat, zdržovat a ukazovat se, a to i se zbytky své stařecké zášti. Nemá na výběr konat jinak. Setrváváním na svém postoji k žití je jediná cesta, jak ospravedlnil svou existenci. 

Musím uznat, že jeho snaha škodit mu dává překvapivě velkou sílu přežívat, kterou by, kdekdo jiný v jeho marném stavu, už dávno ztratil.

Ta urputnost nevzdát se, stále škodit a potvrzovat oprávněnost žít a dýchat jen ze svého zlého sobeckého ega, je obdivuhodná. 

Možná mu ani nikdy nedojde, co dělá špatně. Přál bych mu, aby mu nedošlo, že byl vlastně na světě zcela zbytečný: Sobě, ani nikomu jinému, nic pozitivního, veselého, pravdivého ani spravedlivého nepředal. 

A to nezmiňuji pojem "láska", což je nejspíše zcela mimo jeho chápání.

Je relikt minulosti, poslední závan zatuchlého zla. 

Tak jednoduché to je. 


úterý 22. června 2021

Leden 2023

Grafika: seznamzpravy.cz

Pojďme si to shrnout tak nějak jednoduše.

Prezident ČR, v zajetí svého věku a své historicky marné role, není schopen samostatně vykonávat svou ústavní funkci.

Premiér ČR, v zajetí svých vekslů, není schopen vykonávat funkci premiéra v souladu s ústavou a dalšími zákony.

Předseda sněmovny, pohlcen loajálností k vekslákovi, neplní svou ústavní funkci.

Předseda druhé vládní strany, zajat vlastní neschopností, pokazí na co sáhne a pokud by ho hlavní vekslák nepotřeboval, neměl by sebemenší šanci politicky přežívat (i když ho setrvale gumová základna voličů ČSSD znovu zvolila).

Policie ČR, tedy celé MVČR je ochromené, neplní svou funkci.

Ostatní ministerstva, navzdory smyslu své existence, vykonávají funkci chapadel mafiánské chobotnice a nezastupují zájmy státu, tedy občanů.

Stále více však pozoruji vzdor státního aparátu v osobní rovině. Jednotliví úředníci, někdy i celé skupiny úředníků, nechtějí být součástí vekslácké mafie a vzdorují. 

Také je vidět snaha občanských uskupení, která se stále více proti praktikám pragmatických posluhovačů vymezují, nacházejí podporu u občanů. 

Je poněkud hloupé, že opozice nevládne jasnou strategií, je poněkud nečitelná a sama se sebou si neví rady. 

Podle mého názoru se musíme připravit pouze na přechodné období, kdy, jak doufám, sice opozice vládu sestaví, ale bude to jen dočasná hra o udržení moci. Nebude to jednoduché, velké množství subjektů v jedné vládě nemůže a nebude mít šanci vládnout 4 roky a proto bude důležité, kdo bude další prezident. 

Bohužel si nemyslím, že jsme už dozráli na prezidentku typu paní Čaputová, v našem prostředí tedy paní Nerudová. 

Ještě bude třeba vést boj o pozice, tedy tvrdý politicko-pragmatický boj. 

Leden 2023, tedy nejzažší termín pro volbu prezidenta, je za 1,5 roku, to není až tak daleko- Tam se bude lámat chleba o dalším směřování republiky. 

Tato volba, tedy další prezident ČR, bude zásadní milník.