sobota 22. října 2022

Urputník

Foto: depositphotos
Generál Pavel zavedl do veřejného prostoru pojem "urputník", který používá poněkud hanlivě, proti každému, kdo s ním v čemkoli nesouhlasí. Je to známá fotbalová taktika, která se pochopitelně píská jakou faul, tedy, že hráč nekope do míče, ale do hráče z druhého teamu.

Urputník obecně vyjadřuje chování, kdy někdo trvá na svých názorech urputně, trvale, houževnatě. Mezi největší urputníky lze bezpochyby počítat např. Václava Havla, který byl za své urputnictví opakovaně zavírán do vězení, nebo naopak i komunisty, kteří po listopadu 1989 sami odešli z kariérních pozic, protože nechtěli sloužit jinému režimu. 

Hanlivé konotace, při nálepkování různých lidí, používá Generál Pavel velmi často pojem urputník a veřejnosti sděluje, že nechápe proč jsou ti lidé tak urputní. Tady někde je nutné se trochu zamyslet nad tím, proč to nechápe a co je protikladem k pojmu urputník.

Dělám kariéru v totalitním státě, který se ideologicky hlásí ke komunismu, tak je přeci logické, že jsem členem komunistické strany. Dělám kariéru po listopadu 1989, tak je logické, že stranickou knížku zahodím a jdu dělat kariéru do NATO. Jdu dělat kariéru do politiky, tak je logické, že se tvářím jako rodilý demokrat a hodný pán, který rád jezdí na motorce nebo na kánoi. Účel světí prostředky a pokud je účel mít dobrou kariéru a s tím související výhody, pak je přeci zcela pochopitelné, že nebudu trvat na nějakých názorech, které by mi v kariérním postupu mohly škodit. Hýje, čehý, hot, ... hlavně, že to frčí.

Při takovémto osobnostním ustrojení nemůžete pochopit, proč někdo trvá na takových neuchopitelných pojmech, jako svědomí, morálka nebo pravda.

A co je tedy opakem k pojmu "urputník"? Zažité slovo nejspíše moc není, ale zkusme ho definovat. Oportunista, licoměrník, obojetník, falešník, bezpáteřák nebo manekýn (převlékač kabátů)?

Hezky se rýmuje: urputník/licoměrník. 

Nálepkování je v posledních letech hodně rozšířený způsob boje s konkurencí, zejména v politickém boji. Jestliže Generál Pavel označuje ty, co s ním nesouhlasí za urputníky a vymezuje se proti takovým lidem, pak se vymezuji proti generálovi nálepkou: licoměrník.


čtvrtek 29. září 2022

Čtyřicet let ("Pět let" na ČT)

Foto: Eva Koňaříková

Nedá mi spát statistikami uváděný poměr žen, které byly znásilněny, a který dosahuje neskutečných hodnot. Podle některých údajů, každá třetí žena, byla alespoň jednou znásilněna. 

Za svůj život jsem potkal neurčený počet kamarádek, přítelkyň, milenek a manželek. Nebylo jich myslím až tak příliš moc, ale minimálně u tří bylo po čase zřejmé, že byly zneužívány a to incestně. 

Je možné, že to byla náhoda (asi ne), že takové osudy přitahuji (ochranář), jsem feminista (to jsem, žádný mužský šovinista) nebo že takové osudy vyhledávám (spasitel). To, úplně neumím posoudit a asi to není podstatné.

U dvou, z těch tří, jsem měl a mám možnost sledovat jejich další osudy a mohu jednoznačně prohlásit, že následky jsou naprosto devastující nejen pro ně samotné, ale pro každý okamžik dalšího osudu, život jejich partnerů i jejich vlastních dětí. 

Každý si pochopitelně neseme nějaké břímě od svých rodičů. Zpravidla to není nic zásadního a časem pochopíme, odpustíme jim i sobě a život se překlene do další generace.

Se zcela jinou situací se však musí vyrovnávat ty, které zažily zradu a zklamání od prvního chlapa v jejich životě, ke kterému měly plnou důvěru. Nic dalšího už není normální, protože zrada přišla od osoby, která reprezentovala domov, bezpečí a ochranu.

Naprosto nechápu tu idiotskou nadutost, bezbřehou samolibost a narcistní sobeckost otce, který dokáže zkazit svému dítěti život a poznamenat nejen jeho, ale i další generace. Zpravidla musí jít o neschopné, nezábavné a prudérní pitomce, neb jinak by si byli schopni najít mladou milenku jinde. 

Za život jsem potkal hodně jiných osudů kamarádů, kamarádek a pochopitelně taky svůj vlastní osud, ale nikdy jsem neviděl a neslyšel příběhy tak devastující, jako v případě zneužitých dívek vlastními nebo nevlastními otci.

Proč to tady popisuji. Taková žena totiž prochází životem a páchá další následné, kolaterální, škody, aniž by to věděla. Těch následně zraněných jsou další jednotky až desítky a každý se tak musí vědomě, či nevědomky, setkat s tím prvotním násilníkem, úchylem, zločincem.

Občas se stane, že se s ním setkává u nedělních rodinných obědů.


 


neděle 4. září 2022

Takový testament

foto: muzeumhk.cz
Pozitivní je, že jsme srovnali krok s Amerikou. Měli Trumpa, my Zemana a Bureše. Mají Bidena, my Fialu. Nejsme v tom sami, ale v potížích jsme všichni. Humanismus má potíže.

Zdá se mi, že jsme si ale ještě ani zdaleka nesáhli na samé dno.


2/3 Václaváku lidí, kteří z různých důvodů mají potřebu protestovat, zjednodušeně řečeno, proti humanismu, je letitý, momentálně poněkud více viditelný a zhmotnělý problém.

Ti lidé tu byli vždycky, za Protektorátu, v padesátých i osmdesátých letech za totáče, po revoluci, ... a jen tak nezmizí.

Bližší košile kabátu, co je doma se počítá, ... já, já, já. To je silná mantra.

Sprostě pragmatičtí a klidně i intelektuálně méně vybavení politici, tužící po uznání, tedy po moci a vlivu, použijí jakékoli nástroje k ovládání těch ještě méně vybavených. A nejen oni.

Zkáza humanismu je již opakovaně ochlokracie, kdy plebs dostane příležitost spojit síly a za všechny vlastní osobní neúspěchy a frustrace někoho jiného obvinit. Už se to v dějinách lidstva stalo a není důvod, aby se to neopakovalo. Plebs dějiny nezkoumá.

Dlouholeté plivání špíny z Hradu, ukázka toho, že být vekslák s čímkoli může vést do Strakovy akademie, že lze chrlit nenávist a tím si polepšit, jsou argumenty pro boj. Boj za sebe, jen za sebe, proti své uvědomělé malosti, společenské neuznanosti a tedy ukřivděnosti. Samé emoce, ty špatné.

Potíž ale není v té části společnosti, která je neuznaná a ukřivděná, ta tu byla vždycky. Potíž je v tom, že zde není žádný morální maják, etický etalon, tradice, prostý příklad toho, že to jde jinak, ukázka toho, že skoro každý má humanismus v sobě a že jeho naplňování, je cesta pro osobní štěstí i pro ostatní.

A není to zas tak složité. Stačí k tomu otevřenost, pravdivost, vize a smysluplný cíl.

Většina z nás zažila dobu, kdy to šlo. Kdy se společnost nadechla, rozveselila a měla naději v budoucí čas. Bohužel se nenašel nástupce a velmi záhy se nastolil starý koncept: Košile blíže kabátu, co je doma se počítá. Rozděl, ovládej, panuj.

Najednou se uplatnil poslušný manžel Livie Klausové a další hromada poskoků zcela jiné civilizace, Ruska.

Extravagantní samožer Zeman, podnikavci se vším jako Kožený, Tykač, Potáč, Holeček, Kellner, Babiš a další, tady vytvořili jiný svět. Jejich svět.

Tihle "velcí kluci" však bohužel asi netuší, že bez lidí jako Havel nebo Čaputová, se i ten jejich svět zhroutí. Svět bez liberální demokracie a se ztrátou vlivu "velkých kluků" se nutně stane sociálně, ekonomicky i lidsky neudržitelný. Jsme toho svědky.

2/3 Václaváku je varování. Varování pro současné "velké kluky" i pro každého jednotlivce. Je čas se probrat.

Velcí kluci, ten Váš svět se může lehce zhroutit a pak si s vaší mocí a všemi penězi, vlivem a egem můžete tak akorát vystlat svou vlastní rakev, tak jako i budoucnost svých dětí. Plebs bez naděje vás sežere.


sobota 27. srpna 2022

Vystrašení tupci

Na vojně jsem byl v roce 1983-1985 a ti velitelé, které jsem zažil, mi dost připomínají taktiku současné armády Ruska. 

Vystrašení, nekompetentní, na náznak dalšího rozhodování čekající tupci, se strachem, aby něco nepodělali, bez schopnosti aktivního přístupu a smysluplného rozhodování. 

S takovými osvědčenými loajálními kádry se válka vyhrát opravdu nedá.

Ostatně, generál Petr Pavel, který to zažil o mnoho let déle, by mohl určitě vyprávět daleko více a zasvěceněji.

sobota 20. srpna 2022

Od kterého letopočtu?

Fotka je z ledna 1989.
Noc z 20. na 21. srpna je každým rokem stále stejná připomínka osobní prohry. Nejde o vpád vojsk Varšavské smlouvy, ale o podpis zrady na národu, známých Moskevských protokolů. 

Z dnešního pohledu šlo o jistou naivitu, asi ještě nebyla doba na odstoupení od Ruska, od komunistické totality, ale to zlomení jakýchkoli nadějí na dalších 21 let a hlavně, ta neskutečná ztráta vazby politiky a občanské společnosti na mnoho desetiletí je odkaz kterého využívají nepovedené imitace lidství a prospěchářští pragmatici jako Klaus, Sládek, Zeman, Babiš, Okamura, Havlíček, Schillerová, Petr, Pavel, Venca i Jarda. 

Padesát let prorokoval T.G.M. jako čas, pro obnovu demokracie, resp. vznik demokratů. Otázkou zůstává, od kterého letopočtu to budeme počítat. Od roku 1968, ledna 1989, listopadu 1989, nebo od roku, kdy prezidentem nebude komunista, byť bývalý?

středa 18. května 2022

Buď první

Foto: Gunti Racing, Most, 20.09. 2003
Roky jsem jezdil okruhové závody na motorce, jen tak, pro zábavu, mistrovství ČR, různé soutěže v Evropě, Hungaroring, Most, Brno, Hradec, Rieka, ... Jednou jsem si střihl i mistrovství Evropy. Byla to krásná doba, takové letní tábory pro stejně nadšené a bláznivé jezdce. Řešily se jen motorky a holky.

Nikdy jsem ale nevyhrál žádný závod. Celou soutěž jednou ano (extra amatérskou), ale nikdy jsem na bedně nebyl na prvním místě.

Jednou jsme s Davidem (teď je někde v Americe) byli druzí, šlo o dvouhodinovku ve dvou. Dva jezdci se dvě hodiny střídají a který team ujede víc kol, tedy km, ten vyhraje. Nevím proč nás tenkrát nenapadlo, že si máme dojít pro cenu a tak jsme vyhlášení propásli.

Později v večer jsme si vyzvedli poháry a "šampus" a šli to napravit.

Jistě, jde o sentiment, ale současně bych rád prohlásil: Nikdy si nemysli, že nejsi první. Už to, že jsi, je úspěch. Tenkrát jsme byli rychlejší než desítky závodníků z Německa.

David je vpravo, máme stát na dvojce, ale když na jedničce nikdo nebyl ... :) )

neděle 8. května 2022

Máma

Foto: Moje máma ve věku 24 let, bráchovi byli 4, mně 3.
Vždy jsem vnímal svátek matek pohledem matek svých dětí, kterým jsem doživotně vděčný, ale teprve poslední roky mi dochází, životní osud mé maminky, který nebyl jednoduchý. 
Celý život bojuje o svůj život jako lev a poslední roky hodně doslova. S úctou zírám na tu sílu, která ji stále drží a dokazuje sobě i všem možným doktorů a personálu nemocnic, že ona je ta silná, ona se nevzdává, ona chce a bude žít. 
Vždy, když mi za poslední 4 roky, volali: Víte, je v takovém křehkém stavu, klidně přijeďte hned i mimo návštěvní hodiny, tak jedu, ale vím, že oni ji neznají. Nevědí, že máma bude bojovat víc, než si vůbec dokáží představit. 
Ta vůle bojovat a žít je neskutečná. 
To je moje máma. 
Statečná a hrdá. 
Vždy a stále.

čtvrtek 24. února 2022

sobota 15. ledna 2022

Velcí kluci

Obrázek z netu nemající nic společného s textem.
Po moha letech mi docvaklo, proč Zleman opakovaně tvrdí, že novináři jsou blbci. Stejně tak mi docvaklo, proč jsou osoby jako Zleman, Klaus, Tvrdík, apod. stále v pohodě. Vědí, že lidé a novináři mnoho neovlivní.

Dokud budou novináře ovládat majitelé jejich vydavatelských domů a dokud Ti nezávislí nebudou mít informace nebo odvahu informace zveřejňovat, pak nám bude vládnout většina. Většin z osmi, tedy pět z osmi oligarchů. Jeden z bývalých premiérů jim říkal: "velcí kluci".

Političtí komentáři se předhánějí, kdo výstižněji  analyzuje volební šance kandidátů, kdekdo na sítích předpovídá co je nutné a potřebné aby se něco stalo, zprávy v různých TV se liší podle toho, kdo je platí, ČT se snaží donekonečna vyvažovat, ČRo už to vzdalo a nemá personál ani na aktuální běžné vysílání a ztrácí svůj kredit.

Přemýšlel už někdo nad tím, proč některé podnikatelské subjekty, resp. osoby, v ČR sponzorují politické kampaně?

Opravdu si někdo myslí, že zaslání milionů korun přes desítku navázaných firem je bezúročné?
Nebo jinak. Když se velcí kluci dohodnou, komu přispět a komu ne, co to udělá s politickou soutěží? Zákon stanovuje limity na politické kampaně a např. prezidentská kampaň potřebuje minimálně 150 milionů, aby byla úspěšná, i když je limit 40+10 milionů.

Podle odhadů odborníků  byly např. náklady na volební kampaň Zlemana, ale i pana Drahoše, vysoko přes 100 milionů. Čím více peněz v igelitkách, tím více vlivu, pochopitelně. Jak je to možné?

Jednoduše.
Když se velcí kluci dohodnou, nic není problém. Prostě si vyberou svého koně, dodají mu peníze a zařídí si svůj vliv a pak si ještě vyberou jiné kandidáty, kterým nedají ani pětník a svým vlivem zabrání ve sponzorování i dalším pohůnkům.
Když je hlavní leader kůň ne zcela jistý, zaplatí si rovnou bílé koně dva, Áčko i Béčko, tak jako v minulých volbách.

Sponzorování politiků, politických stran i prezidentů je v kompetenci pěti z osmi velkých kluků, zejména potom, když ten hlavní kluk už nemůže mít vliv.

Dobré by bylo, uvést zde konkrétní jména těch pěti z osmi. Sice jména znám, ale k čemu by to bylo? Nejsem a nechci být František v Českém Brodě ani Tomáš v Ústí nad Labem, pardon.

Stačí si jen uvědomit, co rozhoduje o tom, kdo bude nebo nebude kandidovat v politice na jakoukoli funkci, tedy i na prezidenta.

"Velcí kluci" to vědí.
My voliči se tu ale ještě rok budeme dohadovat, přesvědčovat, překřikovat, argumentovat, dokazovat a vymýšlet co a jak je správně.

Chléb a hry, jako vždy. Otázka ovšem je, zda bude i ten chléb. 

I za rok.

 

 

 

 

 

 

 

sobota 4. prosince 2021

Nechceš, nemusíš

Gymnázium Přípotoční, Praha, 1982, (c) P.D.
Podivnou shodou okolností a díky statečnému a osvícenému řediteli základní školy, což je ale zcela jiný příběh, jsem byl přijat na gymnázium v Praze, mezi děti prověřených a spolehlivých rodičů. 

Někteří spolužáci si ten cizorodý prvek ve škole pamatovali už od přijímaček. Mezi tričky s potiskem, což byl důkaz zámožnosti a tedy i úspěšnosti rodičů v systému, se koncem sedmdesátých let, příliš mnoho mániček nevyskytovalo.

Být máničkou byl demonstrativní styl, ale mezi nimi se rozlišovaly ještě dva druhy. První už byli ze systému vyřazeni, měli džínové bundy, vlasy až pod lopatky a zpravidla potíže s razítkem zaměstnavatele v občance. Ti druzí ještě byli v systému, např. studovali, a měli v občance úžasný papírek: Potvrzení o studiu.

Systém měl jasná pravidla a Potvrzení o studiu poskytovalo policejním a dalším kontrolám informaci, že držitel potvrzení ještě ze Systému vyřazen nebyl.

Koncem sedmdesátých let byla normalizace na svém vrcholu. Atmosféra strachu, nechuť cokoli začínat, jakkoli vybočovat, hlavně na sebe neupozorňovat a nějak přežívat, vytvářela svět potácejících se figur bez života. Nejvíce to bylo poznat v metru. Stanic metra mnoho nebylo, ale v každé, až dole na nástupištích, stál příslušník Veřejné bezpečnosti, tedy policajt. Ostřížím zrakem pozoroval zejména přicházející osoby a podle příkazů a své intuice prováděl namátkovou kontrolu. Byla to taková hra na neviditelné postavy. Kdo byl víc nenápadný, vypadal jako většina, šel podobnou chůzí a zbytečně neprovokoval příslušníka pohledem, tak prošel. 

Já ovšem neprošel nikdy. Dělat neviditelného mě uráželo. Ve svých nácti letech jsem byl hrdý a odhodlaný v rámci možností, sice na hraně Systému, ale uchovat svou důstojnost.

Na tyhle „drzé a neposlušné“ měli policajti vycvičený nos. 

Při každém vstupu do metra jsem zkoušel jinou taktiku. Někdy jít přímo, jindy hned zatočit, pak jít rychleji, pomaleji, poskakovaně, bokem, … vše marně. Pokaždé si mne dohledal mezi ostatními a lačně vyžádal občanku. Jistě, bylo v ní to úžasné potvrzení ze školy, což každého příslušníka Systému naštvalo, ale také každý věděl, že ten papír není u těch vzdorovitých na věky a že se Systém i on bezpochyby dočká.


V prváku jsme nafasovali takovou mladou svazačku, třídní učitelku. Byla ukotvena v nějaké nesmyslné představě z padesátých let o uvědomělém, svědomitém a radostném plnění svazáckých a stranických úkolů. Takový přístup byl i na vrcholu normalizace příliš, byla spíš za blbku, ale brzo zmizela na mateřskou a vlastně byla svým způsobem i hodná. S odstupem času bych řekl, že jen někde potřebovala přežít pár měsíců mezi státnicemi a mateřskou.

Její nevycvičený čuch však třídě umožnil, zvolit si předsedu třídy. Předseda třídy byla funkce, která nic nepřinášela ani nebrala. Nicméně v Systému byla každá funkce jen pro prověřené, poslušné a snaživé. Býval jsem ledajaký, ale poslušný a snaživý určitě ne a to prověření mé rodiny byl takový nesystémový truc ředitele základní školy. Nezkušená třídní tak nechala třídu, aby si jednomyslně zvolila za předsedu mě.

Než naše soudružka svazačka, třídní učitelka, odešla, přišla nám představit naši novou bachařku, učitelku ruštiny, tělocviku a branné výchovy. Soudružka třídní byla i členkou komunistické strany a svou roli v Systému, tedy dohlížet na dodržování pravidel u studentů, brala velmi odpovědně a důsledně.

Její první kroky vedly za mnou: „Petře, vy nemůžete být předsedou třídy. Bude jím Pepa.“

Pokrčil jsem rameny, bylo mi to jedno.

Mí spolužáci ale museli uznat určité úspěchy a výhody, vyplývající z toho, že si za předsedu zvolili vzdorovitého a do systému proklouznuvšího studenta. V létě, když bylo ve třídě nesnesitelné horko, jsem jak funkcionář chodil za zástupcem ředitelky a mohl vyjednávat zrušení odpoledního vyučování. To samé v zimě, když poklesla teplota ve třídě pod 15 stupňů, neb nebylo uhlí v teplárnách, a tak nás museli pustit domu klidně i na celý den.

Mít rebela, navíc demonstrativně důrazně plnícího svou funkci předsedy, mělo výhody pro všechny spolužáky ve třídě.

Ještě před koncem prvního školního roku tedy třídní provedla puč. Přestoupila před třídu, ohlásila nutnost nových voleb předsedy třídy, navrhla Pepu a všichni studenti, včetně mě, zvedli ruce jako jeden muž. Všem došlo, že rebelie a chaos ve zvolených funkcích končí.

Další tři roky gymnázia už probíhaly poklidně, dva Systémově nevhodní spolužáci byli vyštípáni, tedy před vyhazovem raději odešli sami, a mně se podařilo na škole udržet a dokonce i odmaturovat.


Když skončil totáč a dokonce i devadesátky, napadlo Kubíčka, že by bylo fajn, udělat velký sraz třídy a pozvat i naší soudružku komunistku třídní. Nejdřív mi to přišlo zvrácené, ale když na tom všichni trvali, pověřili mě, ať jí napíšu takový zvací dopis, aby určitě přišla. Napsat pár dojemných řádek nebyl problém, ostatně na dojemné řeči o tom, jak byla skvělá učitelka, jsem od ostatních měl pověření lhát. 

Když dorazila na sraz, jako jediná nebyla o 20 let starší, ale vypadala stále stejně a navíc měla u sebe svůj černý bonz-block, který jsme si i po letech dobře pamatovali. Obešla každého přítomného, nalistovala jeho jméno a sdělila mu nejen známky z ruštiny, ale i jeho hodnocení, co měl od třídní. 


V osmdesátých letech měl kluk po střední škole tři možnosti další cesty. Být přijat na vysokou školu, jít na povinnou vojenskou službu na dva roky nebo si sehnat „Modrou knížku“, tedy nechat se prohlásit za neschopného vojenské služby. Sehnat si „Modrou knížku“ bylo mimo mé možnosti, navíc by to znamenalo dobrovolné vystoupení ze Systému, včetně vrácení řidičáku. Jít na vojnu na dva roky se mi hodně nechtělo, tak jsem se z gymnázia přihlásil na Pedagogickou fakultu UK, což byla v té době pro kluka hodně jistá varianta vyhnutí se odvedení na vojnu, neb kluky na peďák brali automaticky. 

Přijímačky byly snadné, navíc většina holek se zdála býti více než přijatelnými, jak taky jinak v 18-ti letech, a zbývalo jen projít u pohovoru.

Pohovor byl osobní, každý uchazeč byl usazen k nějaké soudružce/soudruhovi a měl povyprávět o vylosovaném tématu a pak zodpovědět pár doplňujících otázek. Vylosoval jsem si Kapitál, Karla Marxe, což byla jedna z nejvíce očekávaných otázek, na kterou se každý příčetný uchazeč už stejně připravoval k maturitě. Když jsem povyprávěl o obsahu a stále aktuálním dosahu Kapitálu, včetně hlavních časových údajů autora, došlo na doplňující otázky. Soudružka zkoušející otevřela složku, ve které byly jak mé přijímací testy, tak i další lejstra. Udělala dramatickou pauzu, důkladně si mě prohlédla a pak pomalu a jasně pronesla větu, kterou umím přesně ocitovat dodnes: „Můžete mi říct, čím byste zrovna vy chtěl přispět k budování socialistického zřízení?“

Za 14 dní dorazil dopis, že jsem přijat nebyl a za další 4 měsíce povolávací rozkaz na vojnu, na dva roky do tanku.


Když soudružka komunistka na srazu třídy obešla své oblíbence, zejména Pepu a Terezu, došlo i na mě. Zalistovala v bonz-bloku, podívala se mi do očí, usmála se a pronesla: „Petře, jsem tak ráda, že se Vám daří. Vy jste byl totiž jediný student z téhle třídy, kterému jsem doporučení studovat na vysoké škole dát nemohla.“ Stále s úsměvem se otočila a pokračovala za dalšími spolužáky. 

Dodnes si myslím, že naše komunistická třídní vše, v kontextu doby, dělala poctivě a dodnes se za nic nestydí. Byla přesvědčená, že slouží dobře, oddaně a z jejího tehdejšího pohledu jen důsledně eliminovala možné rebely, tedy ty jedince, kteří měli, podle ní, potenciál nesloužit Systému. Nikdo tenkrát neočekával nadšenou podporu Systému, stačilo jen sklopit uši a ohnout záda. Kdo se hrbit nechtěl, tak přeci nemusel. 


čtvrtek 18. listopadu 2021

17.11. 2021 ÚVN, foto: Hrad
17.11. 2021

Zleman v nemocnici zdržuje ustanovení nové vlády, probraný z deliria škodí:

Zleman ví, že je škůdce. Ta jeho zatrpklost a strach z nemohoucnosti ho dělá o něco živějším, než je realita. On prostě škodit chce. Je to jeho životní poslání, předvádět se, šokovat, zdržovat a ukazovat se, a to i se zbytky své stařecké zášti. Nemá na výběr konat jinak. Setrváváním na svém postoji k žití je jediná cesta, jak ospravedlnil svou existenci. 

Musím uznat, že jeho snaha škodit mu dává překvapivě velkou sílu přežívat, kterou by, kdekdo jiný v jeho marném stavu, už dávno ztratil.

Ta urputnost nevzdát se, stále škodit a potvrzovat oprávněnost žít a dýchat jen ze svého zlého sobeckého ega, je obdivuhodná. 

Možná mu ani nikdy nedojde, co dělá špatně. Přál bych mu, aby mu nedošlo, že byl vlastně na světě zcela zbytečný: Sobě, ani nikomu jinému, nic pozitivního, veselého, pravdivého ani spravedlivého nepředal. 

A to nezmiňuji pojem "láska", což je nejspíše zcela mimo jeho chápání.

Je relikt minulosti, poslední závan zatuchlého zla. 

Tak jednoduché to je. 


úterý 22. června 2021

Leden 2023

Grafika: seznamzpravy.cz

Pojďme si to shrnout tak nějak jednoduše.

Prezident ČR, v zajetí svého věku a své historicky marné role, není schopen samostatně vykonávat svou ústavní funkci.

Premiér ČR, v zajetí svých vekslů, není schopen vykonávat funkci premiéra v souladu s ústavou a dalšími zákony.

Předseda sněmovny, pohlcen loajálností k vekslákovi, neplní svou ústavní funkci.

Předseda druhé vládní strany, zajat vlastní neschopností, pokazí na co sáhne a pokud by ho hlavní vekslák nepotřeboval, neměl by sebemenší šanci politicky přežívat (i když ho setrvale gumová základna voličů ČSSD znovu zvolila).

Policie ČR, tedy celé MVČR je ochromené, neplní svou funkci.

Ostatní ministerstva, navzdory smyslu své existence, vykonávají funkci chapadel mafiánské chobotnice a nezastupují zájmy státu, tedy občanů.

Stále více však pozoruji vzdor státního aparátu v osobní rovině. Jednotliví úředníci, někdy i celé skupiny úředníků, nechtějí být součástí vekslácké mafie a vzdorují. 

Také je vidět snaha občanských uskupení, která se stále více proti praktikám pragmatických posluhovačů vymezují, nacházejí podporu u občanů. 

Je poněkud hloupé, že opozice nevládne jasnou strategií, je poněkud nečitelná a sama se sebou si neví rady. 

Podle mého názoru se musíme připravit pouze na přechodné období, kdy, jak doufám, sice opozice vládu sestaví, ale bude to jen dočasná hra o udržení moci. Nebude to jednoduché, velké množství subjektů v jedné vládě nemůže a nebude mít šanci vládnout 4 roky a proto bude důležité, kdo bude další prezident. 

Bohužel si nemyslím, že jsme už dozráli na prezidentku typu paní Čaputová, v našem prostředí tedy paní Nerudová. 

Ještě bude třeba vést boj o pozice, tedy tvrdý politicko-pragmatický boj. 

Leden 2023, tedy nejzažší termín pro volbu prezidenta, je za 1,5 roku, to není až tak daleko- Tam se bude lámat chleba o dalším směřování republiky. 

Tato volba, tedy další prezident ČR, bude zásadní milník.



pondělí 21. června 2021

Den otců

Pepí, otec, děda.
Otec.

Nejen v křesťanské kultuře je otec brán jako Bůh. Netuším, proč matky nemají stejná privilegia, ale měly by mít. Ostatně, apoštol apoštolů nebyl Petr, ale Marie z Magdaly. 

Krátce před smrtí mi otec vyprávěl, že podle něj, nežil zbytečně. Jistě, že ne. Zůstali po něm dva synové a dvě dcery a práce, které věnoval hodně času. 

Byl hlavním inženýrem výstavby Stadionu Evžena Rošického na Strahově v roce 1978, rekonstrukce Stavovského divadla koncem 80-tých letech, stavby nemocnice v Košicích v roce 1990 a mnoha dalších projektů, včetně těch, které realizoval v mé firmě. 

Málokdo věděl, že jeho kariéru započal třídní učitel základní školy v Košeticích, který mu doporučil stavební průmyslovku v Jihlavě, kde nabízeli i internátní ubytování. Tedy vzdělání, bez nutnosti finančního zajištění. 

Nikdy neříkal, co máme (jeho děti) dělat a tvrdil, že to určitě víme. Lepší školu života poskytnout nemohl. Věděl, že je příkladem.

Na sklonku jeho života jsem měl možnost být s ním 3 roky u mě doma. Nebylo to zcela lehké, ale mělo to smysl. Pro oba. 

Do konce svých dní si udržel důstojnost a i když už neměl mnoho sil, když dorazil jeho vnuk, ožil a byl tím, čím pro své děti a vnuky/vnučky měl být. 

Otcem, kotvou, tradicí a kontinuitou. 

Dnes mi synek (13) u večeře sdělil, že by chtěl být takový otec, jako jsem já. 

Doufám, že bude lepší otec než já, ale tu kontinuitu stále ctím.


čtvrtek 10. června 2021

Cmunda

Nevím, jaké používáte pojmenování bramboráku ve Vašem kraji, ale u nás v rodině se používá název "cmunda", který se před sto lety používal na Vysočině, odkud byla pra-pra-babička. 

Měli jsme s nejmladším synkem, když mu bylo 4 až 12 let, takovou ustálenou zvyklost, že při smažení cmundy, která se dělá postupně na jedné pánvi, si synek ojídal křupavější kraje a já snědl ten prostředek. Mám rád, když běžné situace potvrzují kontinuitu, kdy mimoděk opakovaně ujišťují o neměnném "status quo". 

Prostě jsme byli oba v kuchyni, on většinou seděl na lince, čekali až se dosmaží další cmunda a pak společně jedli. 

Moc nepoužívám na smažení olej, ale s cmundou platí vyjímka, neb každý ví, že bramborák neusmažený na oleji, ale "na sucho" není to správné a křupavé jídlo. I proto ho dělám jen vyjímečně, tak 4x do roka.

Dneska si synek ze tří možností k večeři vybral cmundu. Duše mi zajásala, neb jsem se domníval, že i u něj se probudila nějaké vzpomínka na společné hodování na kuchyňské lince. 

Je jasné, že ve 13-ti letech, v probíhající fyzické pubertě, si už na plochu linky nesedne. A i když by to hmotnostně asi prošlo, hezké a estetické by to už moc nebylo a také by moc nebylo kam odkládat usmaženou tradiční placku.

Po vyslovené volbě jídla však zalezl do svého pokoje, spustil si Discord Status, nějakou hru a podle toho co bylo slyšet až do kuchyně, se dobře bavil. 

Má role se tak radikálně smrskla na kuchaře-smažiče, zaměstnance Woltu a uklízeče. 

Vlastně s tím nemám problém, je to přirozený vývoj a postupující čas, kdy nemá smysl se ho snažit zastavovat. Ostatně, vzdorovitá puberta se u mých dětí nikdy nekonala a nekoná se ani nyní. Asi je to tím, že není komu a čemu vzdorovat, formálně tupou autoritu děti nezažily. Nicméně, trochu ten sentiment cítím. Přidělený čas běží a některé momenty se už nevrátí. 

Teď už je v kuchyni uklizeno, větrá se a synek i já jsme spokojeni. 

Co víc si přát?

A písnička k tématu: Hana Hegerová, Mládí

úterý 18. května 2021

Vláda ne-elit

Milada Horáková
Naprosto neumím uchopit nabubřelost současných komunistů, kteří si drze udržují název: "Komunistická strana ...". 

Současně mne hodně pobuřuje progresivistická levice, opírající se o oprávněnost třídního boje, zejména pak, když je vše kolorováno populismem vládnoucích ne-elit.

Když tato ideologie, z principu manipulující ne-elitami, dokázala zabíjet justičními vraždami, brutalitou a sprostou mocí likvidovat své odpůrce, rozkládat podstatu národa závistí, záští i lží, ... Jak se k tomuto může někdo hlásit i dnes?

Pod tlakem totality, po týdnech věznění, vydírání a týrání, kdy už i jí bylo jasné, že jí chtějí popravit si JUDr. Milada Horáková dovolila přednést jen jednu prosbu: 

"Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě."

Dovede si někdo představit, byť jen z desetiny, takovou odvahu a morální sílu od současných vládních politiků?

Bureše, Zlemana, Hamáčka, Schillerové, Havlíčka, Benešové, Dostálové, ...

Vím, je jiná doba, ale ta vláda všehoschopných ne-elit je děsivá. 

Politik s posláním nahrabat si, starat se jen o sebe a manipulovat stejnými ne-elitami jako je on sám snad už brzo skončí.  

PS: Celá závěrečná řeč Milady Horákové je ZDE.


úterý 11. května 2021

Pravdoláskařské hovadiny

Foto: film: "The Father"
Lze poslouchat lháře s stávat se pěšákem lháře, bez vlastního myšlení nebo si shrnout fakta.
Tedy, přesněji řečeno, můj názor na fakta. 

1. Místopředseda vlády a předseda ČSSD Hamáček lže, jako když tiskne a ještě si myslí, že je to správná cesta pro politika. 

2. Stávající prezident Zleman dokáže i pietu za 30 tis. mrtvých zneužít a dělat si poťouchlou legraci z občanské opozice (MChD) a ještě k tomu zneužije všechny úředníky Hradu. 

3. Premiér poskakuje mezi Nejedlým z Hradu a dotacemi z EU tak mistrně, že mu všichni "odpovědní" raději nechávají proplácet miliony, aby se udržel stávající systém: "krademe všichni". 

4. Zcela podprůměrná politička, členka ČSSD, Maláčová, se naučila být drzá jak opice od zkušenějších a nebojí se svou pitomost prezentovat naprosto bez uzardění, protože: "tak to dnes funguje". 

5. Pod rouškou zasmrádlého Hradu a vekslácké sekty ANO se tu dějí věci, které překonávají největší zlodějiny devadesátek a hladové strany jako ODS, Trikolora +cosi, Okamůra, komunisti a další čekají, že si taky smlsnou nějakými kšefty. 

6. Proputinovská a pročínská scéna je takový tyjátr pro zábavu, neb veškerá ideologie je dávno překonána dolováním EU dotací a peněz z různých kapitol rozpočtu ČR. 

7. Slova jako morálka, etika, svědomí a pravda jsou stále platné pojmy, které se však, uchopené zlojedy, mají chápat jako iracionální pravdoláskařské hovadiny. Bez uvědomění si jejich obsahu však jakákoli cesta vede ke ztrátě obsahu a smyslu, tedy do zatracení. 

8. Sofistikovaný systém manipulace s ne-elitami je velmi smutný příběh, se kterým si málokdo ví rady. Řešení je přitom tak snadné. Stačí nelhat, nepřetvářet se, mluvit jasně, nebát se a nekrást. Ukázat, že žít v pravdě má smysl. 

9. Korunu všemu pak nasazují zoufalí intelektuálové, kteří svou roli prohráli a ve snaze se také přiživit ve veksláckém systému (svědomí za peníze) hlásají ještě větší hovadiny než trollové z Petrohradu. 

PS: Místo adekvátní fotky Hamáčka, Zlemana, Bureše nebo snad Maláčové, dávám, s ohledem estetickou hodnotu portrétů, fotku sira Anthony Hopkinse ze zfilmované divadelní hry, skvělého filmu: "The Father", který si tímto dovoluji doporučit. Přenést na diváka pocity hlavní postavy se tu podařilo zcela dokonale.

neděle 14. března 2021

Love Actually

Foto: blesk.cz
Docela dost mě nebaví, jak podléháme rozkladu spolu-náležitosti. Uzavření doma, v sobě, sociálních bublinách, blbostech, triviálnostech a mediálních obrazech reality. 

Pamatuji, a není to tak dlouho, kdy byla radost najít jiný názor od reálného přítele. 

Vysvětlili jsem si detaily, zjistili, že čeština je bohatý jazyk, nakonec ale mluvíme podobnou řečí, stejného kmene a rozdíly v názorech jsou pro obě strany vlastně obohacující. 

Proto mám za přátele (nevím, zda i oni) lidi se kterými stejný názor nemám. Stačí se navzájem respektovat, poslouchat obsah (ne nutně formu) sdělení a chtít porozumět motivacím. 

Ta skvělá vymoženost komunikace lidí, sdělovat si navzájem myšlenky, názory a následně se domlouvat, se poněkud vytrácí a místo toho tu máme hodně hloupou a zabedněnou nesmiřitelnost.

Vyčítám to všem vekslákům, co si z politiky udělali business, z humanismu rohožku a z většiny ostatních ovce. 

Nesvědomí je nelidské.

Přitom je to tak snadné: Love Actually.



středa 10. března 2021

Exportér smrti

Zdroj: TOPmagazine
Naprosto neetické a nemorální je chování nejen Číny, výhradního původce světových pandemií, tedy exportéra smrti do celého světa, ale každého, kdo současnou Čínu, resp. její režim, systémově podporuje.

Neúcta k lidskému životu v Číně, a totalitní překrývání pravdy propagandou, spustilo další světovou pandemii s fatálními následky.

2 612 891 úmrtí (k 6.3. 2021) je naprosto šílené číslo a to v něm nejspíše není započítaný reálný počet úmrtí v Číně.

Přehled pandemií a místa jejich vzniku:

1917 Španělská chřipka (A(H1N1)) - původ: Čína
2002 SARS (SARS-CoV) - původ: Čína
2003 Ptačí chřipka (A(H5N1)) - původ: Čína a další asijské státy
2019 Covid-19 (SARS-CoV-2) - původ: Čína

Tolerování exportéra všeho možného, včetně smrti, proto, že kdejaký vekslák má s Čínou nějaký business je prostě velmi nezodpovědné.

Trvání na dodržování lidských práv v Číně, včetně úcty k lidskému životu jejích vlastních obyvatel, by totiž vznik této i dalších pandemií zabránilo nejlépe.

úterý 16. února 2021

Konec právního státu?

Když v roce 1998 udělal Zeman s Klausem z voličů naivní blbečky a podepsali si společné nekontrolovatelné vládnutí, málokdo tušil, jak dlouhodobé budou negativní důsledky jedné jediné smlouvy.

Dnes jsme v podobné situaci a málokdo dokáže odhadnout, jak dalece destruktivní je nerespektování Ústavy, parlamentní demokracie a dělby moci.

Tenkrát se zdálo, že jde o ojedinělý exces a za rok, za dva bude zase všechno při starém. Nedůvěra v ideje a politické strany však parlamentní demokracii ničí dodnes. Apatie k politice, nedůvěra k Poslanecké sněmovně i Senátu, malá účast ve volbách a příklon k ukřičeným "zachráncům", jsou stále ještě důsledky Opoziční smlouvy.

Veřejně deklarované pohrdání Ústavou od prezidenta Zemana a nyní i od premiéra vede k nedůvěře v právní stát a v rovnost práva, což je počátek chaosu, nástupu lidové demokracie a ano, v důsledku to vytváří podhoubí pro nástup fašismu.

Dnes se nám to nezdá, vždyť jde zatím jen o 14 dní neústavnosti, ale tenkrát to taky vypadalo jen na dočasný výstřelek mocichtivých. 


Odkazy:
Debata po volbách v roce 1998, vysíláno na ČT 12.07. 1998
Daniel Kroupa 12.02. 2021 (Facebook)

středa 13. ledna 2021

Něco (trocha poezie)

Foto: P.D. 

Něco mě dělá starším

doufám, že to nejsou mé příběhy

Pamatuji na jiný svět

na setkání krátká i delší


Pamatuji na naše spolu

viděl jsem jiný svět

hrál jiné hry, lepší

a poslouchal staré songy

ale cesta vedla jinam


Dobře si pamatuji, že mělo být líp

jsme vždy na začátku příběhů

známe ty příběhy, jen najít odvahu

nic než pocit smysl nemá


Pojďme cítit spolu 

pocit, který se neztratí

Pocit, který je v objetí

To co máme společné.