čtvrtek 3. prosince 2009

Twiggy


... jsem si nedávno vzpomněl na modelku Twiggy, která je opět zmiňovaná v médiích jako první anorektička mezi modelkami a trochu jsem zapátral na netu jak to s ní tenkrát vlastně bylo.

Tedy trochu historie:
Twiggy (vlastním jménem Lesley Hornby, v současnosti Twiggy Lawson) Pochází z Anglie, Londýnského předměstí. V svých 16-ti letech vypomáhala své sestře v kadeřnictví, kde jí její přítel a pozdější manažer vyrobil klukovský sestřih, přesně padnoucí k její chlapecké postavě a nechal ji vyfotit u profesionálního fotografa Barryho Lategana. Pak už to bylo rychlé. Dokonce tak rychlé, že pro označení: „první supermodelka“ jí stačilo chodit po mole jen 4 měsíce.

Spíš mi ale jde o fakt, že zcela odlišná figura, projev i celková vizáž měla ve své době tak obrovský potenciál. Nespočet normalizovaných modelek měly šanci být obdivovány ve svých dokonalých proporcích, ale každá jedna byla jen další z dalších. Matriarchální pojetí ženské krásy nejspíš vypálilo poslední zbytky radosti z hravosti.

Jako bych to viděl. I dnes se populární časopisy vytahují tím, který bude víc pochlebovat otylkám a zarytě ukazovat vztyčeným prstem na pošahané anorektičky:
... podívejte na ně, jsou nemocné, vadné, divné, ... jednoduše: jiné.
Tenkrát šlo nejspíš pozůstatky všeobecného vkusu, ale dnes v tom tuším spíš zájmy o prodejnost různých výrobků a lepší výdělky ať už na straně prodejců tučných potravin, tak i těch, co prodávají volně prodejné hovadiny na snížení váhy. Ať už jsou, pro odsuzování odlišných a pochlebování většině jakékoli důvody, nemohu je přijmout.

Twiggy, nejspíš nevědomky, předložila nový koncept. Vulgárněji vyjádřeno: „Pojď si hrát“, život není tak dlouhý, aby musel být příliš vážný.
Tak, tak. Kluci si rádi hrají a nejraději ze všeho hry, které si sami vymyslí, žádné hraní na obchod, na vaření, ale raději na zdolávání překážek, vítězství nad sebou, nad pískem, zkoumají nemožné, překonávají limity, ... prostě berou hru, jako hraní, ne jako přípravu na „vážný“ život.

Chápu paradoxy klišé a přílišné zevšeobecnění tohoto popisu, ale pohybujeme se teď ve světě médií a modelek a celebrit. Tam platí jiná pravidla. (A taky se mi to hodí do názorového koktejlu.)

Být jiný není žádná selanka.
Jít v zákrytu je pochopitelně snadné.
Volba je na každém z nás.
A každý jsme unikátní jedinec,
nebo ne?

Fotografie nalezena na netu. Autor není znám.

sobota 10. října 2009

Tak nějak

(c) 2009 P.D.


Odkud jsi?
Kde jsi?
Kam jdeš?
Kudy jdeš?
S kým jdeš?
A proč?




Pojal jsem nápad hledat odpovědi na základní otázky života a opět jsem raději ani nezačal přemýšlet.
Vybavil jsem si své putování vlastním životem, životy blízkých, které snad trochu znám, tu část historie a lidské osudy, které mi byly zprostředkovány krásnou literaturou, filmovými dokumenty i hranými filmy.
Mnohokrát už mi život připravil situace které si vynutily zásadnější přemítání o směru cesty a kdy jsem se musel rozhodnout kam chci směřovat.
Občas mne zaskočilo okolí, kde jsem se jakoby probuzen začal rozhlížet a nestačil se divit kde to vlastně jsem a jak jsem docílil své přítomnosti v tak cizím prostředí.
Čím jsem starší, tím víc se snažím vracet ke kořenům, hledám alespoň nějaké smysluplné ukotvení, tradici, zvyky, rituály, které se vynořují jak ve vlastní paměti, tak při pozornějším pohledu i v okolním světě.
Celé generace myslitelů, filosofů, literátů a dalších přemýšlivých lidí měly snahu najít odpovědi.
Po všech zkušenostech však (pochopitelně) ani já nemohu říct, že jsem jasné odpovědi našel.
O jediném závěru a odpovědi však vím a i když to jistě není žádný objev, podstatné nejsou odpovědi, ale vědomí existence otázek a hledání odpovědím s nadějí.



Je tak jednoduché podlehnout depresi, to se pak odpovídá snadno:
Odkud jsem? / To je jedno.
Kde jsem? / Tak, kde jsem nechtěl.
Kam jdu? / Nejdu, vždyť mě to někam nese samo.
Kudy jdu? / Blbým bahnem.
S kým jdu? / S kým jsem nechtěl.
A proč? / To fakt nevím.


PS: Jak je definován člověk?
Martin Heidegger (*1889..†1976) a jeho analýza člověka v šesti bodech:
1. člověk svůj život žije v první osobě (subjektivně, individuálně)
2. člověk je na svém bytí zainteresován (snaží se prožít svůj život co nejlépe)
3. člověk je "vržený" do života bez vlastního přičinění - bytí autentické (já se rozhoduju za sebe), bytí neautentické (rozhodují za mně druzí)
4. člověk je spjat s okolím a druhými lidmi
5. člověk žije v určitém čase a je si vědom své smrti
6. člověk je bytostí pravdy, hledá pravdu a poznává jiná bytí

neděle 20. září 2009

Stále stejně

Foto: (c) 2009 P.D. / Billboard: nezakladnam.cz
Vše se donekonečna opakuje.
Nepoučitelnost, neúcta k historickým příběhům, neznalost již popsaných zkušeností, odmítání naslouchat starším. Chybí předávání tradice, hrdost na své rodiče, jejich rodiče, naše předky. A k tomu všemu nevzdělanost, podstata hlouposti.

Malé i velké příběhy se opakují. Jen zcela naivní člověk si může uzurpovat takovou míru jedinečnosti, aby si myslel, že to co ON zažívá, je nové, nepopsané, jedinečné a zcela vyjímečné, že jen jeho zkušenosti jsou vším na čem může stavět.

A tak se stále znovu prosazují hloupost, závist, sobectví, pokrytectví, zloba. Už od nepaměti to bývá tak, že nejistota, neukotvenost, hloupost a malá důvěra v sebe sama neplodí pokoru, ale tupou agresivitu.

Už dávno se nechci zabývat pitomostmi, ale ta mimořádná agresivita, co mě poslední měsíce fackuje z billboardů mi nedá spát.
Kdo rozhodl o tom, že tupost předkládaná v dostatečně velké míře může vypadat jako pravda se asi nemýlí, ale ten kdo to použil proto, aby mohl z pozice agresivního hlupáka získat moc nad jinými, by se měl propadnout na politické smetiště. Musí se tam propadnout, jinak by minulé oběti agresivních tupců museli vystoupit z hromadných hrobů a strašit po nocích každého, kdo si ty špatné zkušenosti z historie nechce pamatovat.

Nechápu, jak je možné akceptovat pitomost jako hlavní prostředek k získání většinového počtu hlasů ve volbách.
Nechápu, kde bere předkladatel předvolebních billboardů tolik drzosti, aby předpokládal volební úspěch postavený na propagování hlouposti, závisti, sobectví a agresivitě.

Už na pískovišti ve školce lze vypozorovat různé způsoby získávání převahy. Už dvouleté děti chápou, že jejcih umístění v hierarchie moci hraje na pískovišti zásadní roli. Buďto na pískovišti ubrání svůj prostor a může si stavět bábovičky svobodně nebo si formičky nechá sebrat a bábovičky si bude stavět někdo jiný.
Jenže na pískovišti, tak jako v dalším životě se vždy najdou agresoři, kteří vlastně nechtějí nic stavět, ale také nepřipustí, aby si stavěl kdokoli jiný. Prostě chtějí získat moc jen proto, aby ničili vize, znemožnili stavět a zbourali postavené.
Tihle ničitelé zpravidla dostanou od ostatních lekci a když to nepomůže, časem si s nimi už nikdo nechce hrát.
Jenže tak je to u našich nejmenších dětiček, ty si ještě hlavu nelámou s taktikou, vypočítavým výběrem kamarádů.

Pak přijdou další léta, škola obecná, základní, střední atd. a i když už vše není tak jednoduché, stále platí pravidla: Kdo jen remcá, boří a otravuje ostatní, může chvíli zazářit svým negativistickým radikalismem, nicméně stále je viditelně identifikovatelný a je snadné se podle jeho chování zařídit.

Co ale dělat, když se agresivní hloupost chce prosadit do parlamentu, vlády a tím do státem kontrolovaných nebo na státě závislých hospodářských organizací, tedy stanovovat pravidla?

Osobně si myslím, že nejlepší spojenec proti hlupcům je společný nepřítel, tedy samotní hlupci. Stačí zapátrat v paměti s kým jsme si chtěli a nechtěli hrát na pískovišti, kdo nejvíc otravoval vzduch ve škole, který šéf či kolega v práci byl nesnesitelný a proč a pak se podívat na naše politiky.

Na obrázku je jeden z billboardů, který je ukázkou tupé arogance a který mi dělá starosti, které jsem se pokusil popsat, stejně tak jako nedávná vyjádření předsedy ČSSD Paroubka:
Tak já bych se především ... Vy byste mi měli být vděčni, za to, že jsem vás před takovou politickou blamáží zachránil. ... vy jste nerespektovali ... a měl by jste mlčet. (Na adresu politického protivníka.)
.

čtvrtek 10. září 2009

Nejhumornější pořad v televizi


Nečekal bych, že nejhumornější pořad v televizi, který jsem letos viděl, bude vysílaný v brzkém odpoledni, na seriózním zpravodajském kanále ČT24 a navíc to bude přímý přenos ze zasedání Ústavního soudu.

I to se může stát, když se srazí panovačná nadutost s důslednou a přesnou logikou.

Panovačnost umožnila nestoudné ohýbání reality i zákonů tak dlouho, až dopřávala svým protagonistům kochat se nadutým pocitem neomylnosti a nedotknutelnosti.
Střet až „nadlidské“ nadutosti s připravenou a tudíž podloženou argumentací nutně vyvolal podobný efekt, jako třesk vesmírných těles, když se vychladlé, vzduchoprázdnem a mrazem letící, těleso srazí se sluncem.
Z pohledu vychladlého tělesa, které má za sebou dlouhé putování bez nutnost korekce směru, je tento třesk jen otázkou času. Z pohledu slunce jsou takové střety více, či méně běžnou záležitostí a slunci takové těleso slouží jen jako další potrava pro svůj svit.
Je pochopitelně možné předpokládat i katastrofickou variantu přespříliš velkého množství těles, které by i slunce dokázalo zničit, ale to našim generacím snad ještě nehrozí.

Dotazy ústavních soudců měly svůj scénář, logické návaznosti a z pohledu obhájce „rychlých“ a jednoduchých řešení se mohly zdát zákeřné, ale tak už to bývá když znalosti a rozum nahradí nadutost.
Každá argumentace, která logicky zdemontuje „přesvědčivé“ a „jediné správné“ argumenty neznalého se musí jevit jako podlost, vždyť nadutce ani nenapadlo, že nemusí mít pravdu, že je tak zaslepený tím svým „výborným“ řešením, že už si nevidí ani na svou špičku nosu.

Záměrně nadutce omlouvám jeho nadutostí a nepodstrkuji mu špatné úmysly, to by pak už humorný pořad nebyl, když se jedná vrcholné představitele zastupitelské demokracie.

Doufám, že tato lekce „nedotknutelným nadutcům“ poslouží do budoucna alespoň jako poučení ztrátě jejich „nedoknutelnosti“.
Obávám se však, že nadutost je neléčitelná.

A ještě jednu doušku: JUDr. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, dostal po vynesení nálezu otázku, jak je možné, že se tentokrát ztotožnil s výrokem a takováto „ad hoc“ úprava je neústavní a před 11-ti lety stejnou „úpravu“ ústavy podpořil. Předtím než uvedl obě situace do souvislostí, pan Rychetský prostě přiznal, že teď je moudřejší než před 11-ti lety. Nekličkoval, nevymlouval se a ani se neomlouval, jen přiznal pravdu.
Získal tak větší důvěru, nejen pro sebe, ale i pro dnešní rozhodnutí soudu.

PS: Dnešního dne Ústavní soud řekl: Politik není nedotknutelný. I politik musí respektovat zákony, tedy alespoň ústavu.

úterý 28. července 2009

Haf, haf - na měsíc v úplňku.


Nevíme.
Zcela zásadně nevíme.
Nevíme skoro vůbec nic.

To málo, o čem si myslíme, že máme ve své moci, jsou jen šťastnější náhody, shodou okolností seskupené ve smyslu našich přání.

Máme však osobní odpovědnost za sebe, své blízké, i ostatní, protože neovlivnitelnost věcí budoucích je sice nezvratitelný fakt, ale současnost je jen a pouze o našich rozhodnutích.

Obrzek z strangeworldofmystery.blogspot.com

úterý 9. června 2009

Závěrečná řeč Milady Horákové v procesu: Milada Horáková a spol.

Bez dalšího komentáře uvádím vlastnoruční a doslovný přepis záznamu závěrečné řeči JUDr. Milady Horákové v procesu, který všem jasně ukázal neomezenou moc totalitní-komunistické moci.

Soudce: Paní obžalovaná Horáková, prosíme předstupte:

JUDr. Milada Horáková:
Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svojí obhajobu.
Děkuji proto svém právnímu zástupci, že nalezl určitá a uplatnil je v můj prospěch.
Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně a odevzdaně přijmu trest, který bude pro mě nalezen.
Necítím se oprávněna dělat nějaká prohlášení, ani mluvit ke komukoliv, ale přece bych ráda, aby všichni slyšeli toto:
Jako žena a matka, která si opravdu osobně nepřála války, když důsledně a logicky promýšlí celou věc, učinila jsem cíle, za nimiž jsem šla, odvislé od války. Jako sociální pracovnice, přesvědčená, že „lepší příští“ lidské společnosti je v socialismu, jsem se dostala na cestu ke kapitalismu.

Jako příslušník tohoto národa, milující nesmírně tento kousek světa a dokázprokázavší, že v době okupace dokáže za něj položit i svůj život, jsem se ocitla v nebezpečí, že jednoho dne mohu stát na stejném břehu s těmi, proti nimž jsem bojovala na život a na smrt, nacistickými Němci. Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání.
Slavný státní soude, myslím, že i během vyšetřování Státní bezpečnosti vyšlo najevo, že jedno je jisté, že nebyly nízké a nečestné.
My jsme dlouho diskutovali o tom, čemu se říká přesvědčení, protože tak jsem já odůvodňovala pohnutky svých činů a musím prohlásit, že Státní bezpečnost a její orgánové v té věci projevili více trpělivosti, aby mě přesvědčovali, než já jsem projevila té trpělivosti po „únoru“, abych se přesvědčila, zda různá ta násilí a nesprávnosti, které jsem i já brala také jako pohnutky svého jednání byla skutečná a nebo jen přechodná, a v čem spočívala. Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná.
To by nebylo pravdivé a poctivé.
Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet, ale v zásadě jsem prohlásila orgánům Státní bezpečnosti, že setrvávám ještě ve svém přesvědčení a že také v tom setrvávám proto, že jsem ho opírala o názory, stanoviska, vyjádření a informace osob, které pro mě byli autoritou a mezi něž počítám také dva nejvzácnější pro sebe, lidi, dvě největší osobnosti: Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, kteří na mě velmi působili během mého celého mého života.
A já bych teď chtěla říct něco těm, kteří také od těchto dvou osobností odvozovali své přesvědčení a své názory.
Chtěla bych jim říct jen toto: V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat a jestliže nechce rušit, kazit a ohrožovat to, co se většina našeho lidově-demokratické a lidově-demokraticky přesvědčeného obyvatelstva, rozhodla dělat.
To je jedna věc.

Možná, že si někdo zde nebo venku myslí, že jsou tato slova zbabělá.
Nejsou zbabělá.

Bylo by mně mnohem lehčí, slavný Státní soude, kdybych mohla, do těch těžkých chvil, do které teď o … do kterých teď odcházím a které nastupuji, jít třeba jenom s osobním přesvědčením hrdinství a jeho glorioly, ale já myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu, zcela naze, pravdivě, bez příkras, všem:
Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já.
Nedělejte to / leda, že byste byli blázni nebo, že byste se honili za falešným mučednictvím a nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.

Slavný Státní soude, je mně opravdu těžko říct něco víc.
Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě.

Pokud jde o mě, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení.

Obrázek převzat kdesi z internetu.
Další informace: Ústav pro studium totalitních režimů

středa 13. května 2009

Střední Evropa, že by světocentrismus?


Ani nevíme, co máme za štěstí.
Bez zvláštního přičinění jsme součástí starého kontinentu, bohatou, barvitou historií protknutého světadílu.

Odpovědností k minulosti, neztřeštěností z modernímich výstřelků, rezervovaným přístupem k brutálním komerčním tlakům a v tuzemském prostředí obvyklým Švejkovským názorem na všechny zásadní problémy, máme zcela fatální výhodu k přežití.

Mám úctu k Japonským archaismům, k Americkému přiblblému optimismu i k Židovské věrnosti tradicím a stejně tak nemám jakýkoli respekt k Japonské privilegovanosti osob s vyšším postavením, Americkému sentimentu s idiotskými filmovým tradicemi a Židovsky otupělé sebestřednosti.

Možná soudím příliš plitce, příkře a netolerantně, ale uvádím jen příklady zjevných rozporů, které generují zásadní fatalismy, nesmiřitelné paradoxy, neslučitelné rozdíly, které neumožňují přirozené žití každodenních dní, prostého života.

Být součástí rozporuplných historických souvislostí, nebýt v zajetí dogmat a současně nebýt v područí moderní doby je konkurenční výhoda, kterou si my, středoevropané, můžeme dopřávat.

Stačí si tenhle fakt uvědomit.
Stačí být sám sebou a z divných sovislostí a okolností se nepodělat.

neděle 26. dubna 2009

1. Máj 2009


První máj je jedno z výročí, které je přetahováno různými skupinami pro svůj účel. Pravda, jednou jsem se prvního máje účastnil, když jsem to dostal jeden z povelů, jako součást Československé Lidové Armády. Ano, kolaboroval jsem pod povelem s režimem, ale jinak mi stud z účasti v prasečím zástupu v prvomájovém průvodu bránil být bok-po-boku ve stádu.
Jistě, disidentem jsem nebyl, ale klást pasivní odpor možné bylo. Nebyl jsem jiskřička, pionýr, svazák ani komunista. A jsem rád, že jsem to ustál. Nebýt jiskřička, pionýr nebo svazák bylo jednoduché, stačilo nepřijít na určené místo v určený čas, ale odolat několikanásobným výzvám ke vstupu do strany už tak jednoduché nebylo.
Jasně, že jsem kličkoval a místo: „Vlezte mi na záda“, jsem říkal: „Tak vyzrálý se necítím, abych byl komunistou“, ale to už jsou snad jen menší prohřešky. Stejně jsem se na vysokou pedagogickou školu nedostal, takže to z pohledu výsledku, vyšlo nastejno.
Kdo si nemůže pamatovat normalizační časy, neví, jak těžké bylo klást i jen pasivní odpor a kdo zažil komunistické vězení ví, že pasivní odpor byl hodně malý vzdor.
Dělnický první máj, komunistický první máj, Máchův první máj, svátek anarchistů, majálesy, první máj - lásky čas, … každý si může vybrat.
Jsem rád, že si můžeme vybrat.

pátek 13. března 2009

Občané, klidně zvracejte ...


Tak mi tak přijde, že se znovu ocitám v blázinci. Naposledy jsem podobný pocit měl, když poprvé vyhrála volby ČSSD.
Pochopitelně nemohu a nejsem obeznámen s podstatou prohlášení bývalé ministryně spravedlnosti Benešové, že se v soudnictví vyskytuje: „Soudcovská mafie“, ale zoufalé reakce soudního systému toto tvrzení potvrzují.
Zcela nestandardní, bleskové a nezdůvodněné kroky „managementu“ justice však skoro notářsky ověřují oprávněnost výtek o politické manipulaci a ovlivňování nezávislého pilíře moci.
Korunu, skutečně královskou, všemu nasadil současný ministr vnitra, tedy vnitřního řízení státní správy státu, který odmítl udělat jakékoli, byť jen demonstrativní, kroky k nápravě s tím, že zveřejňování výzev na nápravu: „ … podkopá důvěryhodnost justice.“
A je to.
Zase naši volení představitelé o další závit utáhli šrouby svých jistot: „Občané, klidně zvracejte, ale hlavně nám do ničeho nekecejte.“

úterý 13. ledna 2009

Zemní plyn a koloniální vliv


Není bezpodmínečně nutné vědět detaily o prostřednících ve Švýcarsku, obchodních podmínkách státních podniků, rozměrech potrubí na severu a na východě, zásobnících plynu na Ukrajině, ani perspektivě ložisek plynu v Rusku, aby bylo jasné, že přerušení dodávek ropy z Ruska do „západní“ Evropy je prostá ukázka síly.

Paradoxně komicky pak působí fakt, že čím je Evropský stát blížeji k k velkému Rusku, tím více ho díky důvěře v nepřetržitost dodávek a nebudování zásob a alternativních dopravních cest, postihl výpadek dodávek plynu více.

Tahle, již opakovaná, zkušenost ale nemá standardní řešení.

Dnes nelze nahradit zemní plyn jadernými elektrárnami, ekologickými zdroji energie, diverzifikací typů zdrojů energie, úsporami spotřeby a dalšími uváděnými řešeními. Cesta je, podle mého názoru, jen jediná: Donutit Rusko, aby plnilo své obchodní závazky a nehrálo si v obchodních vztazích se svými mocenskými ambicemi.

Dodávky zemního plynu z Ruska mají charakter monopolu a s tímto faktem je potřebné pracovat.
Monopolní dodavatel má zajisté své „konkurenční“ výhody, ale také má své monopolní nevýhody.
Pokud Evropa nezpanikaří a bude mezistátně spolupracovat, vydrží bezpochyby déle, než sabotérský postoj Ruska. Tedy, ať je zima, pokud nenecháme Ruský monopol vládnout Evropě.

Ruská nadvláda v jakékoli, ekonomické, či technické oblasti je špatná cesta.
Buďto budeme kolonií velkého Ruska, nebo ne. Tak je to jednoduché.