Buď první

Foto: Gunti Racing, Most, 20.09. 2003

Roky jsem jezdil okruhové závody na motorce, jen tak, pro zábavu, mistrovství ČR, různé soutěže v Evropě, Hungaroring, Most, Brno, Hradec, Rieka, ... Jednou jsem si střihl i mistrovství Evropy. Byla to krásná doba, takové letní tábory pro stejně nadšené a bláznivé jezdce. Řešily se jen motorky a holky.

Nikdy jsem ale nevyhrál žádný závod. Celou soutěž jednou ano (extra amatérskou), ale nikdy jsem na bedně nebyl na prvním místě.

Jednou jsme s Davidem (teď je někde v Americe) byli druzí, šlo o dvouhodinovku ve dvou. Dva jezdci se dvě hodiny střídají a který team ujede víc kol, tedy km, ten vyhraje. Nevím proč nás tenkrát nenapadlo, že si máme dojít pro cenu a tak jsme vyhlášení propásli.

Později v večer jsme si vyzvedli poháry a "šampus" a šli to napravit.

Jistě, jde o sentiment, ale současně bych rád prohlásil: Nikdy si nemysli, že nejsi první. Už to, že jsi, je úspěch. Tenkrát jsme byli rychlejší než desítky závodníků z Německa.

David je vpravo, máme stát na dvojce, ale když na jedničce nikdo nebyl ... :) )

Máma

Foto: Moje máma ve věku 24 let, bráchovi byli 4, mně 3.

Vždy jsem vnímal svátek matek pohledem matek svých dětí, kterým jsem doživotně vděčný, ale teprve poslední roky mi dochází, životní osud mé maminky, který nebyl jednoduchý. 

Celý život bojuje o svůj život jako lev a poslední roky hodně doslova. S úctou zírám na tu sílu, která ji stále drží a dokazuje sobě i všem možným doktorů a personálu nemocnic, že ona je ta silná, ona se nevzdává, ona chce a bude žít. 

Vždy, když mi za poslední 4 roky, volali: Víte, je v takovém křehkém stavu, klidně přijeďte hned i mimo návštěvní hodiny, tak jedu, ale vím, že oni ji neznají. Nevědí, že máma bude bojovat víc, než si vůbec dokáží představit. 

Ta vůle bojovat a žít je neskutečná. 

To je moje máma. 

Statečná a hrdá. 

Vždy a stále.