Exportér smrti

Zdroj: TOPmagazine

Naprosto neetické a nemorální je chování nejen Číny, výhradního původce světových pandemií, tedy exportéra smrti do celého světa, ale každého, kdo současnou Čínu, resp. její režim, systémově podporuje.

Neúcta k lidskému životu v Číně, a totalitní překrývání pravdy propagandou, spustilo další světovou pandemii s fatálními následky.

2 612 891 úmrtí (k 6.3. 2021) je naprosto šílené číslo a to v něm nejspíše není započítaný reálný počet úmrtí v Číně.

Přehled pandemií a místa jejich vzniku:

1917 Španělská chřipka (A(H1N1)) - původ: Čína
2002 SARS (SARS-CoV) - původ: Čína
2003 Ptačí chřipka (A(H5N1)) - původ: Čína a další asijské státy
2019 Covid-19 (SARS-CoV-2) - původ: Čína

Tolerování exportéra všeho možného, včetně smrti, proto, že kdejaký vekslák má s Čínou nějaký business je prostě velmi nezodpovědné.

Trvání na dodržování lidských práv v Číně, včetně úcty k lidskému životu jejích vlastních obyvatel, by totiž vznik této i dalších pandemií zabránilo nejlépe.

Tak jsem se byl podívat, jak je na tom naše soudnictví

Právě se sprejuje na podlahu. :)

Zpráva:
Dva aktivisté protestovali před poslaneckou sněmovnou proti tzv. Stanjurově pozměňovacímu návrhu k Zákonu o pomoci v hmotné nouzi, kvůli kterému spáchal v Ostravě na ubytovně jeden z ubytovaných sebevraždu. Aktivisté byli za použití značkovacího smývatelného spreje odsouzeni. Hlavní líčení, soud zasedl 4. 11. 2015.

Situace:
Po vyčerpání obvyklých možností jdete formou happeningu protestovat proti nějakému přílepku k zákonu. Happening probíhá před vchodem do poslanecké sněmovny.
Ochranka poslanců (z řad Policie) vás bezdůvodně zajistí, přivolá státní policii, ta si vás převezme a odveze k výslechu. Toto jednání je nezákonné a navíc pochopitelně nesmyslné.
Když už jste neoprávněně zajištěni, tak Policie, aby nebyla za hlupce, předá věc státnímu zastupitelství a postupně celá věc vyvrcholí u soudu s tím, že dva účastníci happeningu jsou obviněni z vandalismu, i když nevznikla žádná škoda!

Komunisti měli na šikanování občanů široce používaný paragraf: "Narušování veřejného pořádku", do kterého se vešlo cokoli. Dnes lze v chování Policie vysledovat podobný přístup.
Soud, kde by se měla prokázat trestní odpovědnost za vyjádření politického názoru formou happeningu, tak hodně překračuje meze a měl určit, zda si Policie, státní zastupitelství a soud budou krýt záda nebo se soud, jako poslední v řadě aparátu státní moci zachová smysluplně, podle práva a bude bránit demokracii.

Soud byl v podstatě o tom, zda je možné vyjádřit politický názor a možná naštvat pár poslanců nebo zda se pohybujeme ve státě, kde se svobodné projevy občanů neakceptují.
Snaha Policie trestat občanské protesty a vyjadřování názorů ve stylu: "My máme moc, vy poslouchejte", je děsivá. Kdo to zažil za komunistů, ví že se bavíme o nesvobodě, policejním státě a cestě k totalitní moci.

Sledování jednání soudu však bylo nadějí. Soudkyně nemohla rozhodnout okamžitě po příchodu do jednací síně a tak nechala jak žalobce, tak obhájce i obviněné mluvit, dokonce nechala provést rekonstrukci údajného vandalismu na podlaze v soudní síni, aby vyvrátila jediný argument žalobce.
Na závěr jednání soudkyně zprostila obžalované všech obvinění se slovy: "Je třeba brát v potaz kontext jednáni - šlo o happening, vyjádření politického názoru".
Pro tentokrát (a to se může státní zástupce ještě odvolat) soud zapůsobil jako ochránce demokracie a práva. Uvidíme, jak to bude v příštích kauzách, které se dají očekávat.

Podrobnosti zde: idnes

Utržení ze systému moci

Zdroj: http://www.vons.cz/vaclav-havel

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení (detaily nejsou podstatné).

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.

Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).


*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011.

Sovětský cirkus opět v Praze

Karikatura
Zdroj: ÚSTR / Národní archiv Praha)

Historie se opakuje.
(Poněkud osobnější vyprávění.)

Ve svém věku bych snad mohl mít už i vnouče a přesto mám stále oba rodiče.
Když mého tatíčka nebaví život s kartami, které si sám rozdal před mnoha lety, přijede a bydlí u mě.
Před několika lety, po doktory neobjasněné události, nejspíše tedy mozkové příhodě, špatně mluvil, ztratil zájem o dění okolo sebe, prostě se ztratil. Po letech se už zase navrací zpět, ale situace, kdy sice stále máte otce, ale není možné s ním normálně hovořit, nebyla příliš veselá.
( Odhaduji, že nabytím fyzických sil i pevného ducha u otce, tedy v době kdy se nebude muset utíkat ze svého života k synovi, dojde na vnoučata, ale na to opravdu nespěchám. :) )

V roce 2010 natočila česká televize film: „BrainStorm“, kde jedna z hlavních dějových linií je vztah otce a syna v době, kdy je otec již ve stavu stařecké nemohoucnosti a kdy syn je nevyrovnán s odpovědností za svůj vlastní život. Shodou neopakovatelných okolností dostanou oba druhou šanci a alespoň na vyměřený čas mají možnost si promluvit, předávat moudra z otce na syna, objasnit nevyřešené a najít klid v pochopení otcovské odpovědnosti i v pochopení otce, jako člověka.

Pokud se o někoho staráte, vaříte mu jídlo, snažíte se, aby se měl dobře, žije s vámi v domácnosti, sdílí s vámi kuchyň, koupelnu, záchod, atd., tak to není zcela snadné, ale pokud víte, že je to váš otec, který ještě život nevzdává a udržuje si důstojnost, jste tomu všemu rád.
Jsou chvíle, kdy v noci přijde ze svého pokoje, nic nechce a vzbudí vás, jsou chvíle, kdy přijde mimo obvyklý čas a má hlad, jsou i chvíle, kdy se objeví zcela nevhod, ale drží vás v pohodě radost z prostého faktu, že stále máte otce.

Občas se však stane něco víc, stejně jako po podání léku z filmu „BrainStorm“.
Stačí namátkou zvolený program, kdy si tatíček náhodnou volbou pustí ČT2, kde právě byl opakován dokument: „Občan Havel“.

Po skončení filmu přišel a dozvěděl jsem se, že Klause nikdy neměl rád, Zeman nestojí za řeč a je rád, že zažil našeho presidenta Václava Havla, jak je dobře, že Václav Havel stále má své příznivce, že žije jeho odkaz, že jsou o něm v TV dokumenty, že není zapomenut, že ...

Co byste mu na to odpověděli?

Chvilku jsme si pak ještě povídali o Maidanu, Ukrajině, Rusku, ale pak se vrátil ke svým vzpomínkám.
Cituji:
Pamatuju si, jak na Václaváku stál kordon policajtů a zástup demonstrantů. Nejspíš dělníci odněkud z Kolbenky stáli tváří tvář policejní ozbrojené přesile a ruce měli schované za zády. V tichosti tam stáli, dívali se do policejních helem s překvapivým klidem. Prostě je stáli, ruce za zády a čekali.
Když se policejní kordon pohnul proti nim, ruce se jim pohnuly a najednou bylo vidět, jak každý z těch dělníků drží v ruce kus lešenářské trubky. Nevím, kde je vzali, ale to, že je měli za zády a čekali, zda se policajti odváží jít proti svým a když se odvážili, tak jen vztyčili trubky před sebe, tak to byl neuvěřitelný zážitek.

Ptal jsem se, a co následovalo pak? Prý nic. Policajti se zastavili a bylo po střetu.
Otec si nepamatuje, zda šlo o konec roku 1968, leden nebo srpen 1969, ale to není podstatné.
Ještě vzpomínal na příhodu z Tylova náměstí, nejspíš tak ze září 1968, kdy se z projíždějícího auta ozývala dávkovaná střelba a jak každý, kdo šel okolo, bez ohledu na věk, zalehl k zemi a čekal, až bude klid.
Pak se odebral do svého pokoje.
Takovéto kusé vzpomínky jsou jako zašlá razítka na životních příbězích, upřesňují pohyb životem a vytváří základy pro rozhodování v dalších mezních životních situacích.
27.01.2014

Tento poněkud osobní text jsem se do svého blogu zdráhal zařadit a tak jej po roce doplňuji až nyní (25.01.2015).

Tenkrát po srpnu 1968 jsme nebojovali a pokud trochu, tak spíše s vlastními pořádkovými silami v roce 1969. Situace na Ukrajině je složitější, že jde o boj na mnoha frontách, ale o to více je nutné mít na zřeteli, jaký je základní prvek od prvních protestů na Maidanu, tedy: Vytržení ze systému moci, zlé moci a osvobození vlastní duše od strachu.
Přechod od bytí v poslušném stádu ovcí k odpovědnosti za vlastní osud je nesnadný krok, ale dává smysl životu.

Linky: Informace o filmu BrainStorm

Ein Kessel Buntes náměstka MZV ČR

Zdroj fotografie nezjištěn. Prostě internet.

Sociální práva jsou, podle výkladu Petra Druláka, nadřazena právům lidskoprávním.

Důraz na lidská práva v totalitních a komunistických zemích je prý přežitek Havlovské zahraniční politiky a nyní se vůči totalitním režimům mámě vymezovat jinak nebo raději vůbec nijak.
Pokud v té či oné zemi mají lidé co jíst a večer se mohou spokojeně usadit u televize s pořady typu Ein Kessel Buntes, pak se nemáme starat o to, zda je v té zemi demokracie, vojenská diktatura, oligarchická moc nebo totalitní režim.

Svou hypotézu o červených liniích, které si totalitní režimy stanoví a přes které nelze nahlížet rozvinul o definici velkých a malých států.
Tedy, pokud si Rusko (143 mil.obyvatel) nepřeje mluvit o Krymu a Ukrajině nebo Čína (1 357 miliard obyvatel) o Tibetu a Tchaj-wanu, pak máme mlčet. Pokud však jde o Barmu (53 mil. obyvatel), pak lze z MZV poskytovat finanční pomoc opozici a mlčet se až tak moc nemusí.
Možná se velikost států může poměřovat jiným měřítkem, třeba rozlohou, nerostným bohatstvím nebo kupní silou jeho obyvatel, ale přesné údaje jaké měřítko používá MZV nemám.
Podle teze pana náměstka ministra zahraničí Druláka jsou občané Ruska a Číny nedůležití, protože je jich hodně?

Učiním tedy závěr pro sebe a spoluobčany v naší zemi:
Není se čeho bát, naše vláda, prostřednictvím tezí MZV se nejspíš bude pečlivě starat o dodržování lidských práv v České republice, protože je nás jen 10,5 milionů.
Současně ale zapomeňme na morálku, svědomí a odpovědnost.
Stačí, že je co jíst a večer si lze, po obrázcích Zemana v Kazachstánu, pustit v televizi nějaký zábavný pořad typu: „Vtip za stovku“ nebo ze záznamu pustit Ein Kessel Buntes.

Zdroje:
Petr Drulák: Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět? 

Havlovská politika byla chybná a škodlivá, tvrdí český diplomat