Před osudem

Sázava z vyhlídky

Vzájemný soulad zasahoval hlouběji, někam hluboko do podvědomí.

Nebylo možné se pohnout, jít dál ani odejít. Neskutečně blízko a současně tak daleko. Překročit hranici mezi pocity, dojmy, citem, souzněním v tichu a fyzickým kontaktem bylo nemožné.
Nevím přesně proč tato hranice vznikla, ale byla tak obrovská, že jen nápad na její zdolávání přesahoval veškerou fantazii.
Stáli jsme, tiše si povídali a pohled do očí propojoval uzavřené duše, vytvářel tu vazbu, která se už nikdy nepřetrhla.

Zaskočeni velikostí vzájemných citů jsme opustili reálný svět, který se nedokázal připojit k našim duším nebo s námi urazit alespoň kousek společné cesty.

Byli jsme odkázáni stát jen na vlastních citech, věřit jim. Hloubka propojení byla děsivě pohlcující. Nedostatek odvahy opřít se výhradně o niterné city, nechat za sebou veškerou dosavadní zkušenost i realitu, to byly nepřekonatelné překážky.

Dvě cesty života, každá jiným směrem, se ale zamotaly příliš.

Spojení existuje stále a i když už vyčerpalo všechnu svou energii, bude i nadále předurčovat osud.

Cokoli

Kdy nastane den, kdy bude jasněji,
kdy se potkají cíle, tak stejné,
kde bude to místo, kde se setkáme?

Nikdy.
Nikde.
Nic.

Jsi minulost, jsem současnost a budoucnost?
Není snadné být a minulé má být lepší,
než cokoli dnes, cokoli zítra.

Bylo tak jasno, cokoli bylo, bylo naše, ale
zbylo jen pár starých fotek a mnoho vzpomínek.
Jaká budoucnost? Jaké společné?
Jako. Jen jako.

Beton, kameny, ocel, skála, ...
Vzala jsi si cokoli a budovala hradbu a já jen
hloupě přihlížel, jak se vytrácíš z našeho snu.

Cvak, tik, klik, zámek a konec.
Klíče do schránky a pac a nazdar a nejsem.
Máš teď svoje štěstí. Nové, čerstvé, emancipované.

Jen se dívám zdáli a obdivuji jak lehce jde mazat,
jak lze jistoty škrtnout, naděje zazdít a dnešek zapomenout.
Jo, city jsou jen vrtkavé peří ve větru nových nadějí.

Cokoli bude, je Tvoje,
cokoli bylo, bylo,
cokoli je, není.

Zbyl je morový sloup.

Už ho znám.
Stojí a stojí a stojí.

Citáty

Krkonoše, 2012

Následující citáty jsou citace toho, co jsem nedávno napsal v korespondenci. Nelze citovat privátní dopisy, ale vytržením z kontextu snad neprolamuji důvěrnost.

Děkuji tímto adresátům dopisů, přátelům, že jsou mi neustálou inspirací.

S Pavlem Žákem a jednou jeho známou písničkou: "Přátelství, to je někdy víc než láska."



Ženy nepotřebují hledat pravdu. Jsou přesvědčeny, že pravda je jejich pohled na svět.


Pevný bod ve vesmíru nemůže být něco a už vůbec ne někdo jiný. Pevným bodem si může být jen člověk sám.


Neomlouvej se za to, co jsi záměrně udělal. To je hřích.


Pokud je romantika očekávání, víra, sny a naděje, pak sentimentalita je rezignace.


Možnost fyzické agrese proti člověku je ztráta svobody všech.


Proč by osobní štěstí mělo být důležitější než štěstí blízkých?


V zamilovanosti je možné začínat, určovat směr, rozhodovat se bez vazeb s minulostí, zcela lehkomyslně se rozhodovat, žít od teď do zítra, nechávat ... Neznalost je tak osvobozující.

Šedá zóna věku

Tedy od počátku.

Láska, naděje, zhmotnění průniku dvou duší, sny na omak, pochopení, změna adolescentních vizí v realitu,  přijmutí odpovědnosti, křehký drobeček jako průnik současnosti a nadějí: miminko. Střed všehomíru, osa nové rodiny.

Urputná snaha být dobrou a lepší matkou, správným chlapem a otcem, stále ještě pochopení pro změny a všemu tvoří zlatou korunu roztomilý a na slunci i ve tmě jediný střed vesmíru, mladý nadějný terorista nebo roztomilá a přirozeně manipulující budoucí žena.

S nástupem zcela odlišných prostředí, míst, kde už nevládne jen sobeckost a manipulace, tedy školka a posléze škola, se role trochu mění.

Předškoláci i školáci začínají racionálně chápat rodinné zázemí a do příchodu puberty se tak pohybují ve střízlivém prostředí rodiny. (Pochopitelně v tom v lepším případě.) Bez dalších různorodých souvislostí si dovolím konstatovat, že vychovávané děti jsou podstatou, nadějí a smyslem bytí a děti to vědí a mají to i vědět.

Pak přijde doba emancipace na vzorech, věk samostatného objevování, prvních platonických i reálných zamilování, zhmotnění sexuální touhy, objevování vlastních stop na vlastním osudu, měsíce, či roky, bujarého i intimního objevování, otevírání prostoru pro existenciální tvorbu.

To období života, kdy Kantova rodina, Freudovy analýzy, kvantová fyzika, odkaz Mayů, záhady vzkříšení i anarchie Muhamedů jsou příliš povrchní pro osobitě jasné a lehkovážné, přesto však ostré, závěry.

Do založení vlastní odpovědnosti za další život, znovu roztočení kola další generace, je stále o čem psát scénáře hororů, dramat i komedií. Osud je ještě milosrdný a možnost znovu začít není nereálná fikce, ale jasná realita. Stále je co objevovat.

Jednoduše: přijdou miminka, průniky duší a příliš rychle se z nich stanou lidé s vlastní odpovědností a přesně v tu chvíli dorazí šedá zóna věku.

Odrostlé dětičky předvedou své objevné názory, nic proti nim, měl je každý, a nechávaje si proplácet výdaje, se emancipují. Přijde doba šedého věku o kterém se scénáře nepíší, není totiž o čem psát. Milostné výstřelky jsou únavné, cyklické objevy jsou vyzrazené, do penze je ještě příliš brzo, dost daleko.