Ein Kessel Buntes náměstka MZV ČR

Zdroj fotografie nezjištěn. Prostě internet.

Sociální práva jsou, podle výkladu Petra Druláka, nadřazena právům lidskoprávním.

Důraz na lidská práva v totalitních a komunistických zemích je prý přežitek Havlovské zahraniční politiky a nyní se vůči totalitním režimům mámě vymezovat jinak nebo raději vůbec nijak.
Pokud v té či oné zemi mají lidé co jíst a večer se mohou spokojeně usadit u televize s pořady typu Ein Kessel Buntes, pak se nemáme starat o to, zda je v té zemi demokracie, vojenská diktatura, oligarchická moc nebo totalitní režim.

Svou hypotézu o červených liniích, které si totalitní režimy stanoví a přes které nelze nahlížet rozvinul o definici velkých a malých států.
Tedy, pokud si Rusko (143 mil.obyvatel) nepřeje mluvit o Krymu a Ukrajině nebo Čína (1 357 miliard obyvatel) o Tibetu a Tchaj-wanu, pak máme mlčet. Pokud však jde o Barmu (53 mil. obyvatel), pak lze z MZV poskytovat finanční pomoc opozici a mlčet se až tak moc nemusí.
Možná se velikost států může poměřovat jiným měřítkem, třeba rozlohou, nerostným bohatstvím nebo kupní silou jeho obyvatel, ale přesné údaje jaké měřítko používá MZV nemám.
Podle teze pana náměstka ministra zahraničí Druláka jsou občané Ruska a Číny nedůležití, protože je jich hodně?

Učiním tedy závěr pro sebe a spoluobčany v naší zemi:
Není se čeho bát, naše vláda, prostřednictvím tezí MZV se nejspíš bude pečlivě starat o dodržování lidských práv v České republice, protože je nás jen 10,5 milionů.
Současně ale zapomeňme na morálku, svědomí a odpovědnost.
Stačí, že je co jíst a večer si lze, po obrázcích Zemana v Kazachstánu, pustit v televizi nějaký zábavný pořad typu: „Vtip za stovku“ nebo ze záznamu pustit Ein Kessel Buntes.

Zdroje:
Petr Drulák: Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět? 

Havlovská politika byla chybná a škodlivá, tvrdí český diplomat

17. listopad dnes

Foto převzato z czechfolks.com autor nezjištěn.

17. listopadu 1989 jsem se metrem vracel z práce domu a v době, kdy na Národní, nad projíždějícími vlaky metra probíhala akce: „Zmlátit každého“, tedy ... skoro každého.

O tom, co se dělo jsem se dozvěděl až večer a o víkendu ze zahraničního vysílání a následně i od známého, který tam byl taky. Po neděli jsme pak celá parta z práce poprvé vyrazili na Václavák.

Ten „známý, který tam byl taky“, vyprávěl o odznaku v klopě, který jako pověřený „dohled studentské akce“ vyfasoval a který ho ochránil před pendreky.
Dodnes jsem takovýto příběh neslyšel a stále přemýšlím, jak musela být akce organizovaná ze všech stran, když „ti věrní“, kteří také byli v davu, měli jakousi identifikaci na klopě o které věděli jak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti, tak i příslušníci zásahového pluku.

Ostatně, nečekaná akce studentů a její dopad zaskočil leckoho.
Dodnes mi bylo lhostejné, kdo a jak na pochodu studentů cokoli dozoroval, neb se staly zásadní a pozitivní změny, jenže po 25-ti letech mi to až tak lhostejné není.

Dokud po revoluci 1989 bylo na čem bohatnout, zejména přivlastňováním nebo privatizováním hodnot (cca.: do roku 1998), následně pak přiživováním se na státních zakázkách (cca.: do roku 2006), a poté ještě vyžíráním evropských dotací na zakázku (cca.: do roku 2012), nebylo o bývalých komunistech a kovaných kádrech moc slyšet, měli příjmy zajištěny - zúročovali výnosy následků sametové revoluce.

Jenže vše jednou končí a tak došly peníze z privatizací, z čerpání státních peněz přes stále stejnou státní administrativu a následně i využívání státních úředníků k dolování evropských fondů. Přišel čas vzít otěže zpět do vlastních rukou a klidně už veřejně nalézat nové zdroje příjmů.

Dožívající a notně zrezivělé oligarchické struktury, jsou tedy postupně nahrazovány sofistikovanějšími způsoby moci, nutně už přímo spojenými s politikou.
Každý současný manažer ví, že až na Chorvatsko, kam nyní tečou peníze z EU, je jedinou politickou cestou k přídělu peněz ze státu spolupráce s Ruskem nebo Čínou. Jistě, v Číně to nejde tak snadno jako to šlo a stále jde s Ruskem, ale pro obchody s politickým krytím je Čína stále dobrou zemí.

Dnes jsme tedy svědky mamonuchtivého (pragmatického) rozumu jak prezidenta Zemana, tak i bývalého prezidenta Klause. Peníze se sice koupit nedají, ale patřičnou servilitou je lze i dnes získat spoluprací s nedemokratickými režimy. Vždyť pro výnosný obchod stačí trochu politické angažovanosti a servility.

Ten „známý, který tam byl taky“, hned při revoluci sekl s politickou angažovaností a plánovanou politicko-profesní kariérou a pragmaticky se vrhl se do vydělávání peněz. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nyní objevil v politice, opět mezi svými.