středa 30. května 2012

Koho chleba jíš, ... až se ucho utrhne.


Kolikrát je možné jít se džbánem pro vodu než se ucho utrhne? 
Jak hlasitě je potřeba do lesa zavolat až se z lesa ozve?
Kolik je potřebné sníst jeho chleba než se bude zpívat jeho píseň?
Kolik toho boží mlýny namelou, než si budou jisté?

V orálně sdílených příslovích bývá moudro sbírané a předávané přes generace, ale významy lidových přísloví taktéž vypovídají o národní tradici. V živých příslovích se odráží dějiny rodičů, prarodičů a jejich rodičů a prarodičů. Pokud nějaká přísloví stále žijí, jejich význam je nejspíš stále platný.

Tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne.
Anachronismus tohoto přísloví mne hodně zaráží. Proč by mělo být chození pro základní živočišnou potřebu trestáno? Bez vody není života a přesto, kdo pro vodu chodí, je trestán opotřebením nástroje základní obživy. Jistě, přísloví hovoří o prosté věci: nepokoušej štěstí příliš dlouho, ale proč by se mělo štěstí vůbec pokoušet?
Co vede jednotlivce, aby věřil ve štěstí, v náhodu?
Zoufalost? Beznaděj? Nedůstojná nedůvěra ve vlastní schopnosti?

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Jedno z mála přísloví, které je schopné dávat naději.
Ale jakou naději?
Bláhovou.
Někdo nebo něco se postará, aby každému bylo dopřáno podle jeho chování? A kdo nebo co to má zařídit? Jistě, zcela logicky lze odvodit, závislost zla na zlu, dobra na dobru, ale je to tak vždy? A zcela po pravdě: Fungují tyto závislosti samy o sobě?
Těžko.
Věřit, že odplata bude vždy spravedlivá, že vykonávané dobro bude vždy odměněno je sice hezké, ale racionalitu zcela postrádající tvrzení. Tak jako bez osobní spokojenosti nelze rozdávat pohodu ostatním, tak nelze spoléhat na návratnost jakékoli vynaložené investice.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Za prachy do vězení, za výhody do pekla, za ztrátu duše do Bohnic, za cokoli si nevážit sebe sama, nemít právo stát rovně a dívat se zpříma svým dětem do očí a při tom všem si zvesela prozpěvovat?
Nechce se mi věřit, že takovéto pořekadlo je starší než první spisy Marxe a Lenina, ale nejspíš tomu tak bude.
Poslušnost je základ moci a dokud se najde dostatek poslušných, bude moc svěřována do rukou komukoli s dostatečně pružnou páteří a dobrým pěveckým projevem.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Tak, aby bylo jasno: Boží mlýny neexistují.
Není na světě člověk, který by je viděl.
Pokud by už jakýkoli bůh měl vlastnit mlýn, proč by v něm mlel a co by v něm asi tak mlel?
Spravedlnost?
Proč by se spravedlnost měla mlít?
Lze připustit, že existuje-li bůh, pak, pokud by vlastnil mlýn, pak by mlel jistě, ale stejně tak lze připustit, že pokud mlýny nemelou jistě, nevlastní je bůh a nevlastní-li je bůh, pak dozajista nemelou zcela jistě.
Spoléhat se na mlýny tedy není žádná záruka.
Stejně tak není důvod uchovávat naději na pomstu.


Ilustrace: Petřín, Bludiště - malba od K. Liebschera, A. Liebschera a V. Bartoňka, která zachycuje výjevy z bojů Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. Foto: P.D.

sobota 19. května 2012

Strana svědomí


Věřím, že každý měl, má nebo bude mít v životě snahu nalézt východisko pro osobní statečnost, odpovědnost, opření se o vlastní svědomí, ... Nalezení podstaty, ukazatele, měřítka.
V ideálním případě může každý již v dětském věku čerpat z morálních a etických vzorů v rodině. Ať už však bylo rodinné zázemí jakékoli, uvědomování si vlastní osobnosti při přechodu z dětství do dospělosti dává šanci hledat své svědomí každému.

Před více jak 20-ti lety se osnovy pro studium filosofie na gymnáziu neodvažovaly jít dál něž k Immanuelu Kantovi (1724..1804, (1781, Kritika čistého rozumu)) a nejspíš záměrně jen k jeho ranným dílům. Ostatně, ucelené filosofické dílo z pozdější doby, které by nebylo založeno na polemice s Kantem by se stejně hledalo těžko.
Letmé středoškolské seznámení s filosofy, od přívětivého Platóna (427..347 př.n.l.) až po odvážného Eckharta (1260..1327), nakročení ke svobodě ducha (Hegel, 1770..1831) i poťouchlost dialektiky (Engels, 1820..1895) a zlotřilost a dělnických „filosofů“ (Lenin, 1870..1924), nelze nazvat hlubším filosofickým vzděláním, natož pak teologickou, či mystickou průpravou.

Shrnuto, i přes (nebo právě jen pro) základní znalost filosofických učení jsem byl již tehdy přesvědčený o prosté skutečnosti: V každém je část dobra, svědomí, lidského (selského) rozumu i citu a jen otázkou osobní statečnosti a otevřenosti svého svědomí, zda lze tyto dobré základy lidství uplatňovat v běžném žití. (Pro méně odvážné, kteří nejsou schopni hledat pravdu o svědomí sami v sobě, jsou k dispozici jiné cesty: křesťanské desatero, příkazy Koránu nebo nakonec i právní řád domovského státu.)
Bez významnějších odvolávek a odkazů na velké myslitele historie jsem (spolu s dalšími přáteli) v roce 1989-1990 po dobu několika měsíců aktivně vytvářel volné sdružení se záměrně protichůdným názvem: „Osobní strana“.

Jeden z reportérů domácího zpravodajství ČTK uveřejnil informaci o Osobní straně, kterou převzaly mnohé deníky a časopisy, což způsobilo jednak odezvu mezi čtenáři a budoucími členy, tak i redaktory jiných deníků a časopisů. V přípravě byly články a rozhovory. Například v Mladé Frontě jsme s jednou redaktorkou připravovali velkou vloženou přílohu sobotního vydání.
Po několika měsících došlo však k zásadní změně a redaktoři začali couvat. Ať už byl důvod pro změnu jejich zájmu jakýkoli, a klidně se redaktorům před uveřejněním mohly změnit priority nebo usoudili že získaný materiál není dobrý, zcela zásadní byl pohovor s tehdejším šéfredaktorem Lidových novin, panem Rudolfem Zemanem v březnu 1990. Chvíli jsme si povídali a pak jsem se dozvěděl, že na individuální angažovanost není doba a je stále potřeba táhnout za masový provaz. Obávám se, že tato úvaha správná nebyla.

Pro ilustraci o co přesně šlo, přikládám překlad jednoho článku (rozhovoru) do češtiny, který vyšel ve slovenské verzi časopisu: „Mladý svět“ ještě v květnu 1990. Tenkrát pan Gejza Pinter z Bratislavy přijel do Prahy udělat rozhovor a přetisk v časopise následně prosadil. V Praze už to nešlo.
Následuje doslovný přepis do češtiny rozhovoru publikovaného v dubnu 1990.


pondělí 14. května 2012

Kde


Jednoduše břibrzdit,
vypnout i volnoběh,
vytáhnout klíč,
konečně zavřít oči,
ruce složit do klína a
počkat až se i poslední
divoké myšlenky urovnají do klidu.

Není nutné vystoupit,
stačí zastavit,
zavřít oči
počkat až duše doběhne
na své původní místo a
usadí se.