Česká republika, Praha: 20.12. 2011

20.12. 2011 obrazem:

Důstojné a reprezentativní je sídlo hlavy státu. Bylo možno ho navštěvovat s hrdostí a úctou.

 Symboly jsou krátké a stručné připomínky. Národní třída, jak přesné.

Divadlo je obraz světa. Absurdní divadlo pak obraz absurdit světa.

Mrazivý a tichý zástup směřující k Pražské křižovatce.
Možná spíše k české a evropské křižovatce.

Tiché hlasy v zástupu nezněly jen češtinou.

Na otce, zakladatele, prvního Československého presidenta, vzpomínaly mnohé další generace.
Se vzpomínkami na prvního Českého presidenta to bude stejné.

 Úcta, ...

osobní zráta, ...

ztracené zrcadlo vlastní duše, ...

naděje, že svět je srozumitelný, ...

a možné je i nelhat ...

a být statečný.

Možná je čas převzít si svůj kousek štafety.

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog

Halelujah (Homo Sapiens)

Nevěřím v bohy, jakékoli. Neakceptuji mystické vyprávěnky ani vlastní mystické zkušenosti. Černá i bílá magie, šamanismus, woodoo, spiritismus a další tradiční či novodobé úniky z reality mi, v lepším případě, přijdou vtipné.
O to víc mne překvapí, když jsem svědkem až kontemplativního spojení lidí. Jiným způsobem, než vzájemnou kontemplací, si nedovedu vysvětlit stav, kdy velká skupina lidí bezděky přijme výzvu k propojení smyslu pozemských věcí.
Spirituální přesah zcela světských sdělení je někdy obdivuhodně univerzální, stejně jako biblická zjevení napoprvé.
Kde, v čem a jak se tato světská univerzální sdělení shodují, co je podstata prostého faktu, že někteří jedinci dokáží oslovit jen sebe, v lepším případě své blízké, v pomíjivých příbězích desítky či stovky lidí a občas, zcela vyjímečně pak  statisíce a miliony? Statisíce a miliony lidí z různých kulturních prostředí, různých věkových i intelektuálních skupin?
Nemluvím teď o církvích a sektách všech druhů, které svoji moc pěstují, institucionálně posilují a pomocí školení, seminářů, fakult a vzdělávacích institucí se zcela pragmaticky učí, jak věrohodně působit.
Mluvím o jednotlivcích, kteří svou autentickou schopnost předávat a sdělovat mají bytostně vlastní a bez podpory církví i bez přehnané penězi vyživované podpory PR agentur zvládají projít sítem času a zůstat.

Nemnoho akordů, jednoduchá melodie a text na pomezí mezi „chválou Pána“, partnerskou láskou, rekapitulací života s notnou dávkou sentimentu působí stejně v roce 1984, 1989 i 2009. Za více jak 30 let použil text a melodii jak sám autor, tak mnoho dalších interpretů nesčíslněkrát. V opakovaných vlnách se jedna jediná píseň vrací a stále působí na velkou skupinu posluchačů stejně.

Možná jde o upřímnost výpovědi, o upřímné odhalení podstaty prostých lidských slabostí nebo o dobrou básnickou zkratku a dostatečně srozumitelné sdělení podstaty. Také ovšem není vyloučeno, že jde jen o kalkul hodně zkušeného profesionálního skladatele a interpreta, který přesáhl původní úmysl.

Ať už se jedná o jakýkoli mysticismus, spirituální propojení nebo CO, pravdou je, že i mě, nesmlouvavého ateistu a odpůrce jakéhokoli mysticismu dostane tak opakované a zprofanované: „Alelůja“.
Leonard Cohen prošel mnoha obdobími a docela dlouho trvalo, než se našel jako autorský interpret, písničkář a showman, vystupující jen za sebe. Přes veškeré možné kalkuly a divoké hypotézy platí, že Leonard Cohen oslovuje.

Michael Jackson propojuje lidi na různých kontinentech, různých věkových skupin. Z osobní zkušenosti vím, že děti bez sociálního, tedy mateřského, ukotvení chtějí poslouchat Michaela Jacksona a mnohdy, s přibývajícím věkem, se od stejného Jacksona chtějí emancipovat. Nejspíše tuší, že společný osud nemůže být zárukou budoucnosti, ale taky cítí spřízněnost, nejspíše absenci mateřské lásky, a vysněnou možnost, víru: „Být úspěšný, navzdory“.

Zde je místo pro další a další „univerzální“ umělce z podobných i zcela odlišných oborů: malíře, sochaře, skladatele, spisovatele, herce, architekty, filosofy, ...

Stejně tak je zřejmé, že míra obeznámeností a délka prožitých let určuje i různé úrovně žánrů, které dokáží oslovovat. Pro někoho může být, například v hudbě, pocitově blízký: Eva a Vašek, Michal David, Nightwork nebo Karel Gott, pro jiné: Jan Nedvěd, Dead Can Dance, Andrew Lloyd Webber, Hana Hegerová, pro další pak: Paul Millns, Sigur Rós, Nina Simone, Léo Ferré, Leonard Cohen, Frédéric Chopin, Michael Nyman nebo Gustav Mahler.

V literatuře je situace obdobná. Někomu rezonují: „Krásné zelené oči“, Arnošta Lustiga, jinému „11 minut“ nebo „Alchymysta“ Paula Coelha, Čapkovy povídky z kapes, jinému stejnou silou pak: Stephenie Meyerová nebo Philip Kindred Dick.

Mysticismu je všude okolo hodně, pokud ho chceme vidět, ale všechny slyšitelné, viditelné, hmatatelné a reálné rezonance duší jsou pozemské.
Síla duše člověka není ve víře v boha, ale v důvěře ve vlastní rozum.

Linky:
1. Dead Can Dance - již neexistující australská hudební skupina
2. Andrew Lloyd Webber - britský hudební skladatel
3. Sigur Rós - islandská hudební skupina
4. Nina Simone - černošská jazzová/bluesová/soulová zpěvačka
5. Léo Ferré - francouzský autorský šansonový zpěvák
6. Leonard Cohen - kanadský básník a autorský písničkář
7. Frédéric François Chopin - polský skladatel a klavírista
8. Michael Nyman - britský hudební skladatel, představitel minimalismu
9. Gustav Mahler - rakouskouherský/český skladatel klasické hudby
10. Arnošt Lustig - český spisovatel, profesor a bohém
11. Paulo Coelho - brazilský spisovatel
12. Philip Kindred Dick - americký spisovatel Sci-fi
Doplněno:
13. Paul Millns - britský folk/soul/blues-ový autorský hudebník
14. Skladba Unintended z debutového alba Showbiz (1999) anglické skupiny Muse

Šedá zóna věku

Tedy od počátku.

Láska, naděje, zhmotnění průniku dvou duší, sny na omak, pochopení, změna adolescentních vizí v realitu,  přijmutí odpovědnosti, křehký drobeček jako průnik současnosti a nadějí: miminko. Střed všehomíru, osa nové rodiny.

Urputná snaha být dobrou a lepší matkou, správným chlapem a otcem, stále ještě pochopení pro změny a všemu tvoří zlatou korunu roztomilý a na slunci i ve tmě jediný střed vesmíru, mladý nadějný terorista nebo roztomilá a přirozeně manipulující budoucí žena.

S nástupem zcela odlišných prostředí, míst, kde už nevládne jen sobeckost a manipulace, tedy školka a posléze škola, se role trochu mění.

Předškoláci i školáci začínají racionálně chápat rodinné zázemí a do příchodu puberty se tak pohybují ve střízlivém prostředí rodiny. (Pochopitelně v tom v lepším případě.) Bez dalších různorodých souvislostí si dovolím konstatovat, že vychovávané děti jsou podstatou, nadějí a smyslem bytí a děti to vědí a mají to i vědět.

Pak přijde doba emancipace na vzorech, věk samostatného objevování, prvních platonických i reálných zamilování, zhmotnění sexuální touhy, objevování vlastních stop na vlastním osudu, měsíce, či roky, bujarého i intimního objevování, otevírání prostoru pro existenciální tvorbu.

To období života, kdy Kantova rodina, Freudovy analýzy, kvantová fyzika, odkaz Mayů, záhady vzkříšení i anarchie Muhamedů jsou příliš povrchní pro osobitě jasné a lehkovážné, přesto však ostré, závěry.

Do založení vlastní odpovědnosti za další život, znovu roztočení kola další generace, je stále o čem psát scénáře hororů, dramat i komedií. Osud je ještě milosrdný a možnost znovu začít není nereálná fikce, ale jasná realita. Stále je co objevovat.

Jednoduše: přijdou miminka, průniky duší a příliš rychle se z nich stanou lidé s vlastní odpovědností a přesně v tu chvíli dorazí šedá zóna věku.

Odrostlé dětičky předvedou své objevné názory, nic proti nim, měl je každý, a nechávaje si proplácet výdaje, se emancipují. Přijde doba šedého věku o kterém se scénáře nepíší, není totiž o čem psát. Milostné výstřelky jsou únavné, cyklické objevy jsou vyzrazené, do penze je ještě příliš brzo, dost daleko.

Sentimentááálně

Jednou, se vrátím, tam, kde bylo dobře.

Kytky doručím těm, co jsem ztratil.

Letmo pohladím bezstarostnou radost a

usadím se. 

Kde? 

Tam, kde budou hřát vzpomínky.

Homo sapiens

Ať už je život člověka zvučný výkřik do dějin a/nebo nepřítomný pohled na ciferníky hodinových strojků, vždy jde jen o nepatrné a stále se opakující otáčení lidských osudů.

Někdo má štěstí na epochu do které se narodí nebo ve které žije dospělý život, někdo jiný je zase obdařen vyjímečnými předpoklady nebo vlastnostmi, někdo další je šťastný v průměru, atd., atp.

Někdo směřuje a cíl svého bytí spatřuje v dosahování komerčních úspěchů, jiný ve štěstí svých nejbližších, další k tomu, aby se dnes opět najedl a nějak přežil do zítřka.

Někdo je sobec a nezajímá ho osud kohokoli jiného, pokud mu cizí osud nepomáhá k dosahování vlastních cílů, jiný si nedovede představit, že by osobní štěstí bylo uskutečnitelné, pokud by ostatní, zejména pak jeho rodina, nebyla šťastná, další nechce pochopit souvislosti a odmítá mít jakýkoli podíl na štěstí či neštěstí druhých nebo se  vyhýbá odpovědnosti i za svůj vlastní osud a nechá se vláčet okolnostmi.

Jsou i tací, kteří volí cestu odevzdání své svobody, výměnou za víru, že je šance žít znovu a lépe nebo alespoň žít podle pravidel za slibovanou odměnu v „nebi“.

Přes všechny možné odlišnosti je však každý člověkem, tedy: „Člověkem moudrým“ (Homo sapiens), též „Člověkem rozumným“ a právě pro pomíjivost života jednotlivce neztrácet čas a být sám sebou, tedy unikátním vzorkem jednoho ze 6,98 miliard lidí ve světě (Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, tak je na celém světě 6 977 232 781 lidí.).  

Nemám návod ani řešení, nechci ani nemohu být prorokem, učitelem ani guru čehokoli, ale jsem si jistý jedním axiomem:

Pokud nemá být život jednotlivce zbytečný, musí každý být dostatečně odpovědný sám sobě, ať už si odpovědnost přeložíme jakkoli. Odpovědnost sobě je první strana mince, kde je na straně druhé je vyraženo slovo: „Svoboda“.

Každá podřízenost vede k anonimizaci ve stádu, tedy ke zbytečnosti.

Zlatý patent a demokracie 2011

Současný lidožravý stát chce daně. Normální člověk se řídí heslem, co mi říkal můj tatíček: Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat. A co dělá naše státní byrokracie?

Docela často si přijdu jak v robotě, služebnictví, jako feudální podaný. Ale komu jsem služebník, když více jak 20 let jsem odpovědný jen sám sobě a nemám žádné nadřízené?

Momentálně jsou zdánlivě nízké daně, neb těžiště daní je přesunuto do daní nepřímých, ale podstatné je datum dne daňové svobody, které se v posledních 20-ti letech nijak významně neměnilo.

V roce 2011 je, podle ekonomů Patria Finance, den daňové svobody 20.06.2011. Tedy, do 20.06. všechny vydělané peníze průměrného občana jsou odevzdány „státu“  a teprve ostatní dny v roce, jsou vydělané peníze k dispozici tomu, kdo pracuje.

Nebo jinak: 46,6 % vydělaných peněz ten co pracuje odevzdá „státu“. Převedeno na dny v týdnu: 3,3 dny z týdne by byla robota na feudálním v 21-ním století.

V 18-tém století, kdy podaným vládli skuteční feudálové, vlastníci majetku, byla robota, tedy práce pro vrchnost, stanovena Marií Terezií (a Josefem II.) maximálně na 3 dny v týdnu. I když se šlechta takovému nařízení z Vídně bránila, pravdou je, že málokde byla robota delší, než tři dny v týdnu již před zavedením nařízení.

Porovnejme tedy 3 dny v týdnu za poroby a 3,3 dny v týdnu nyní. Za feudalismu daně ve výši maximálně 42,8 %, nyní 46,6 %. Je ještě potřebné podotknout, že daně za feudalismu byly regresivní a 42,8 % byla daň maximální. Čím více měl člověk majetku (a tedy i podaných).¨, tím měl daně nižší. Reálné rozpětí daňové zátěže tedy bylo od 42,8 % až do cca.: 4 %.

Dnešními slovy řečeno, i ty nejvyšší daně za feudalismu byly nižší daně než má současný průměrný občan v „liberálním“ demokratickém systému České republiky „moderní“ doby.

Je tu však jeden zásadní rozdíl. Feudálové, tedy majitelé pozemků vybírali „daně“ od lidí, kteří na jeho pozemcích žili, ale současně měl každý feudál bytostný zájem na tom, aby mu lidé na jeho pozemích chtěli žít a odvádět daně. A nejen oni, ale i jejich děti a další děti.

Měli totiž vztah k místu, odpovědnost k příštím generacím.

Jen zdánlivě sentimentální vlastnosti jsou podstata lidského života.

Věřím, že každý druhý to ví, ale jsem si jistý, že každý, kdo nemá vztah k místu a příštím generacím to neřeší.

Kdo nemá kořeny a vizi, je mrtvý.

Možná si nahrabe peníze, možná se stane politikem, třebas i presidentem, možná se na sebe bude s pýchou dívat do zrcadla, ale zcela určitě nebude tvořit. Nic důležitého po něm nezůstane.

Jako by nebyl.

PS: Zlatý patent (zrušení roboty) byla fáma, ale i ty nařízené 3 dny jsou méně než 3,3 dnů. Tedy jako by byl.

Kritický klub – Spílání publiku 2010

„Dopis panu Vladimíru Justovi“

(c) P.D. 2011

S přibývající věkem, resp. rozšiřováním vědomostí, nabýváním zkušeností a získáváním nadhledu zpravidla lidský rozum prochází změnami, osobně tomu říkám: „od sprosté inteligence k moudrosti“.

Tvrdošíjné setrvávání v nesmiřitelnosti není nic špatného, ale větší míra pochopení nebo spíše snaha pochopit i jiné názory by s věkem přicházet měla. K nabývání moudrosti patří i postupné zjištění skutečnosti, že ta moje „pravda“ nemusí být nutně jediná ořechová, že si mohu ponechat své přesvědčení o té mé pravdě, ale nemohu tu svou „pravdu“ prezentovat jako jedinou možnou. Zaslepenost takovéhoto počínání totiž omezuje objektivní vnímání jiných názorů. Arogantní přeskočení podstaty cizího sdělení totiž neumožňuje smysluplnou polemiku - diskusi.

Při večerním poslechu rádia: „ČRo6“ občas narazím na pořad: „Kritický klub Jana Rejžka“. Pravda, někdy na kritické a mnohdy i povrchní připomínky k čemukoli nemám náladu, ale pořadu je nutno uznat originalitu a srozumitelné sdělování osobních názorů. Takovýto formát pořadu se už v TV nevidí, rozhlase neslyší a je dobře, že existuje. Nejde o diskusní klub, ale prosté sdělování co je a co není správné podle názoru pana Rejžka a pana Justa, ale proč ne. I tak je takový pořad užitečný a jsem za něj rád.

Před nějakou dobou jsem měl možnost v Divadle Komedie (Pražské komorní divadlo) shlédnout představení: „Spílání publiku 2010“.

Unavený stereotypností divadelních představení, kde se dramaturgie podobá spíše producentským spekulacím, tedy i absencí podstatných a vážných témat ve výběru divadelních her, jsem s nadějí vyrazil na ukázku práce Dušana Davida Pařízka, který se sám chopil režie, aby v roce 2010 uvedl zajímavou hru: „Spílání publiku“, Petera Handkeho.

Jistě, aplikovat kritický text z roku 1966 na rok 2010, zejména, když se v textu vyskytují odkazy na dobové reálie, není snadné, ale jisté je, že původní text v roce svého uvedení šokoval a byl to tak příslib i pro současnost.

Pan Dušan D. Pařízek původní scénář upravil a tak bylo-lze očekávat záseky do živého, do současné společnosti i do konkrétního diváka v divadle.

24. února citoval pan Vladimír Just v Kritickém klubu Jana Rejžka dopis Jiřího Kohutka.

Použil bych sice trochu jiná slova, ale pan Kohutka docela přesně shrnul i mé výhrady k citovanému představení.

K představení bych poznamenal toto:

Kritika byla malá, spílání opatrné, aktualizace hry jen na půl, hercům nebylo možné věřit ani roli a ani osobní angažovanost, nedotažené nebo reprízami otupěné režijní záměry nebo snad i absence záměrů, ...

Zkrátka, cíleně jsem si vybral „jiné“ představení, jehož podstatou je vzdor, změna zažitých rolí, léčba šokem, otevřenost, vyjadřování podstaty problémů, ukazování na hloupé stereotypy, vyprovokování diváka k přemýšlení a ne jenom blahosklonnému přijímání, atd.

Nebo jinak: potenciál představení Petera Handkeho nebyl současným divadlem využit a to je velká škoda. Když už se pan Pařízek odhodlal uvést takto kontroverzní hru, za což mu patří dík, pak nevyužít kritický potenciál hry je promarněná šance.

Přijal bych inscenaci původního, nezměněného textu z roku 1966, ještě s větší radostí bych shlédl aktualizovanou verzi, zaměřenou na současnou společnost i diváka, ale vykročit jen na půl cesty?

Takto jsem pochopil dopis pana Kohutka a takto, díky neschopnosti přijmout kritičtější názor než názor svůj, nepochopil obsah dopisu pan Vladimír Just, povrchně si z dopisu vybral jedno slovo, pominul obsah sdělení a odstřelil pisatele do role diváka, který neunesl kritiku divadelního publika.

Sdělil tak pisateli zhruba toto: Být kritičtější než kritik není dovoleno.

Míjení se v diskusi tím, že jsem zaslepený vlastními postřehy a názory je absence moudrosti.

Naprosto nepochybuji, že budete mít dostatek vět, aby jste kritizoval slova i v tomto mém vyjádření, přesto si Vás dovolím požádat, aby jste si znovu přečet dopis pana Kohutka a zvážil obsah jeho i mého sdělení.

Poznámka: Text zaslán i panu Vladimíru Justovi.
Reakci pana Vladimíra Justa lze vyslechnout zde: Kritický klub Jana Rejžka - 10.03.2011 20:10

Nikomu jsem neublížil

Nikomu jsem neublížil,

se jmenoval dokumentární pořad české televize s podtitulem: Dokument ČR. O fenoménu udavačství za komunistického režimu s někdejšími důstojníky StB i s těmi, které řídili.

Vice info: zde na webu ČT24.

(c) 2011 P.D.

Předně jsem rád, že někdo (Pavel Křemen) chtěl takový dokument natočit, že jej ČT natočila a nakonec, že jej i odvysílala. Nejspíš už uplynulo dostatečné množství podzimů, vyčerpaly se všechny výnosné obchodní aktivity špatným svědomím sblížených spojenců, aby nastal čas na ten správný RETRO pořad.

To, že je čas na pořad v duchu Retrománie o donašečích, jejich řídících orgánech a jsme schopni takovýto pořad přijímat s nadhledem historického sentimentu je velké pozitivum pro čas, který obrousí hrany a umožňuje blažené a zdánlivě milosrdné zapomnění.

Milosrdné retro vzpomínky jsou potřebné, umožňují žít celý život, opětovně překonávat běžné strasti života a najít sílu dostatečně se oprostit od dluhů minulosti.

Milosrdné RETRO ale není až tak velká výhra.

Není snadné být nesmiřitelný. Je značně pracné nezapomínat, vnímat odkaz minulosti a uvědomovat si souvislosti ubírá objevitelský entuziasmus prožívání vlastních dějin. Ano, zapomnění je blažené.

Zvykli jsme si vlastní historii bohorovně ignorovat, soustřeďovat se na současnost, stejně tak, jako zvířata a uniká nám fakt, že zapomínání je podstatou stagnace, přesněji, retardace vývoje rozumu.

Jen málo lidí je schopných vzít zcela vážně na vědomí skutečnost, že křivdy na svém svědomí nelze zapomenout. Vlastní svědomí dožene každého, pokud se dožije toho správného věku, kdy se inteligence mění ve zkušenostní moudrost. Osobní svědomí není tak zapomětlivé a milosrdné jako běžná lidská duše blízkého nebo i vzdáleného-nezainteresovaného člověka.

V 70-tých a 80-tých letech, v době vlády hlouposti a zákeřné mstivosti, kdy se osoby státní (komunistické) moci rekrutovali již z lidí x-tého ideového odvaru, kdy poukázkou k účasti na moci byla ohnutá páteř, absence osobního svědomí a nenažranost, musel takovýto bezideový systém stát na pragmatických nohách všeobecné režimové korupce a kolaborace.

Míra osobní kolaborace s režimem byla přímo úměrná míře režimové korupce, tedy míře čerpání osobních výhod. Vzdorovat hloupému a mstivému režimu, nekolaborovat, již nebyla hra o život a v naprosté většině případů ani o hrozbu uvěznění. Spolupracovat s hloupostí, přiřadit se k většině, být tupější a poslušnější, nevyčnívat, neprovokovat a nepřemýšlet byla „jen“ poukázka na korupční příděl průměrných materiálních výhod. Takto se žilo a víra, že časem bude líp, pomáhala přežívat.

Byla však ještě další kategorie občanů. Ať už svou neschopností nebo spíše potřebou mít se líp, mít větší výhody, mít lepší bydlení, luxusnější auto, chutnější jídla na talíři, ... zkrátka využívat větší díl režimové korupce, vedl k vědomé spolupráci s režimem.

Mít se líp než ostatní, ale současně znamenalo, že ostatní se museli mít hůř. Účast na mstivosti režimu, udáváním ostatních, nebyla nutná sebeobrana, ale aktivní účast na demolici národní hrdosti, osobního svědomí, obecné morálky, tudíž degeneraci rozumu a podporou pragmatické tuposti myšlení. Takováto aktivní účast už nebyla jen bezzubou hrou, ale vědomá osobní účast: podpora nenávisti, mstivosti, závisti, zejména ale přímá účast na potupování a devastování konkrétních lidí.

Stručně řečeno: Být členem SSM, KSČ (v kontextu 70. a 80. let) nebo být dokonce agentem StB znamenalo osobní materiální výhody, za cenu ztráty úcty k vlastní osobě, svému svědomí a to na úkor těch, kteří se svého svědomí vzdát nechtěli.


Dovětek z 01.03.2011: ČT tento dokument nezařadila do plánovaných repríz.
Po několika dnech od uvedení lze ale pořad shlédnout ZDE: i-Vysílání ČT.

O čem sní Androidi?

(c) 2011 P.D.

Tak jak si občas rekapituluji (a jak i píši v tomto blogu), tak i nyní, jen tak, jakoby mimochodem, prohodím: „Nedávno jsem přemýšlel ...“.

V roce 1982 ve svých 45-ti letech natočil Ridley Scott podle knihy: „Sní androidi o elektrických ovečkách?“, (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968)“ Philipa Kindred Dicka film: „Blade Runner“, podivně přeloženého do češtiny jako: „Ostré komando“.

Film jsem viděl několikrát, knihu četl jednou a léta se snažím přijít na důvod, proč mne jeden jediný film, ještě k tomu ze žánru Science-Fiction tak zasáhl.

Možná je to jen optimální seskupení tvůrců:

- skvělý námět (Philip Kindred Dick),

- precizní režie (Ridley Scott),

- dobří herci (Harrison Ford - Rick Deckard. Sean Young - Rachael, Daryl Hannah – Pris, William Sanderson - J.F. Sebastian, Rutger Hauer - Roy Batty),

- velmi originální a vizionářský výtvarník (David L. Snyder),

- výtečná hudba (Vangelis), ... 

ale nejspíš to bude ještě něco jiného.

Ve filmu, tak jako v knižní předloze, je především zobrazen „člověk“, vytvořený člověkem: ideální „lidská“ bytost – Android.

Na rozdíl od filmu, je Dickova knižní předloha více popisná a detailně identifikuje ztráty, které si člověk svým vlastním působením na svůj životní prostor způsobuje. Nejdříve si zničí skoro vše živé ve svém okolí a pak se to zoufale a marně snaží zachránit.

I přes usilovnou snahu neumí lidé nahradit zdevastovaný tisíciletý evoluční vývoj rostlin, zvířat, přírody, okolního světa. Jediné, co se však vývojovým laboratořím skvěle daří, je replikace. Replikace člověka. Vytvoření stroje - Androida, který se chová jako člověk a i tak vypadá.

Androidé jsou však lidštější a schopnější než sám člověk a vzniká tak otázka, kdo má právo na přežití.
Nedokonalí lidé, kteří ničí svůj svět nebo Androidé, kteří nejen lepšími schopnostmi a vědomostmi, ale i svými projevy lidskosti dávají naději na lepší budoucnost.

Dilema odkazující na odvěkou nevyváženost potenciálu jednotlivců lidské rasy a v protikladu pak na snahu Androidů, splnit cíl svého určení/úkolu a nadále pak žít svůj osobní život.

Většina lidí v dětském věku netuší, čím se stane v dospělosti, čím naplní smysl své existence a určitě je hodně lidí, kteří to neví ani když už jsou dospělí a nejspíš je i hodně takových, kteří svoje místo na světě neobhájí nikdy.

U Dickových Androidů je to jinak.

Z vývoje, výroby a adjustace jsou optimálně uzpůsobeni pro svůj účel a z ohleduplnosti k lidem jsou navíc částečně vybaveni i s lidskými vlastnostmi, včetně možnosti prožitků tak ne-robotických a iracionálních pocitů jako soucit, přátelství i láska.

Svoje, lidmi naprogramované, poslání pochopitelně plní naprosto přesně a je lhostejné, zda jde o řízení kosmických lodí, plnění bojových úkolů nebo uspokojování sexuálních potřeb odloučených dělníků.

Na konci své životnosti mají jediné přání, navštívit počátek svých životů, pravlast všech vesmírných kolonií, místo nejen jejich vytvoření, ale i zrodu člověka, tedy pramatku všech, planetu zemi.

Díky svému předurčení, být dokonalými, svým zkušenostem a uvědomění si své osobnosti jsou lidštější než člověk. Každý Android však něco umí a dělá to velmi dobře. Dělá to, čeho lidé nejsou schopni nebo co lidé dělat nechtějí.

Z pohledu lidí jsou k naštvání. Dělají svou práci, neremcají, jsou užiteční, jejich život má smysl a aby toho nebylo málo, ještě si myslí a svévolně předpokládají, že mají na své myšlenky a na svou osobnost a individualitu právo.

Na rozdíl od filmu je v knižní předloze bezvýchodnost lidské nedokonalosti ukázána na stavu planety země, kde lidé vyhubili veškeré živočišné druhy. Když už se lidem klid mysli a důstojnost nedostává, propadají beznaději, používají mocenským systémem poskytované přístroje, které jsou schopny vytvářet nálady, libé pocity z předem připraveného katalogu prožitků. 

Jediný spojující prvek lidské populace, víra v budoucnost, víra v boha, je zprostředkovávána sériově vyráběnými přístroji, komerční fikcí.

Lidé nenalézají v sobě ani v druhých ty lidské vlastnosti, které je obohacovaly a odlišovaly od strojů, automatů i zvířat.

... a tak všichni Androidi musí zemřít pro udržení zdání smyslu.

Nelidskost lidí, ve srovnání s Androidy, klade otázku na právo člověka mít pocit vyjímečnosti a zpochybňuje i vrcholnou pozici člověka v evoluci fauny světa.

Memento pro zítřek. Nebo platí již dnes?


Autokorektura textu 26.01.2011