O rovnováze

Úvod
Všechno okolo nás a zejména v nás dobře funguje jen s určitou míru rovnováhy.
Rovnováhou nemyslím vražedná přísloví typu: „Oko za oko, zub za zub“, ale spíš axiom křesťanské víry, že je potřebné hodně dávat, aby něco málo bylo vráceno.
Slovy Arnošta Lustiga: „Dávat víc než brát, to je morálka“.

Meze
Vnitřní rovnováha má zajisté i krajní meze, po jejichž překroční se vše podstatné zásadně mění.

Dolní limit
Překročení dolní meze, tedy neschopnost dávat, vede k sobectví, dlouhodobé frustraci a nemožnosti být naplněn pocitem platnosti, účelnosti života. Chybí opodstatnění vlastní existence, tak jako smysluplnost bytí z pohledu jiných.

Horní limit
S horní mezí je to možná ještě horší. Přílišné přenesení a odevzdávání citů, tedy překračování horní meze, sice nutně
neznamená přímé důsledky, ale přeneseným zatěžováním svého nejbližšího okolí, tedy i u partnera/partnerky, jsou nepřiměřeně odčerpávány schopnosti udržet svou rovnováhu právě u svých blízkých, partnera/partnerky.

Jedna z kapitol rovnováhy
Často si uvědomím, že balancuji na hraně mezi lopotným a rutinním procesem reálného života a lehkostí "složení zbraní". Láká mne představa volnosti mysli, pokud se oprostím od práce, všech vztahů, závazků, povinností.
Nejspíš jde o dost zcestnou myšlenku, neboť posléze už by se asi nejednalo o život, ale udržet se ve smysluplném kontaktu s realitou je někdy velká námaha.
Rovnováha duše je vlastně propojený komplex dílčích drobných vyvážeností, které teprve svým dlouhodobým působením stabilitu vnitřního klidu vytvářejí.

Kotva
Podle mne skoro každý člověk potřebuje nějakou kotvu, kterou může použít, když ho okolnosti nesou kam samy chtějí. Někdo se uchýlí k víře v boha, někdo má výhodu "starého domu" s historií rodu, někdo se vypláče u romantického filmu, ...

Závěr
Tu pravou pojistnou kotvu je však nutné hledat v sobě. Lehce se to napíše, ale i když se to nezdá, není ani tak těžké ji skutečně nalézt. Jen je dobré mít dobře postavené životní priority, ale to už je námět na jiný den.