Foto: P.D.

Zítra je 17. listopad 2025. Pro mne je 17. listopad největší milník v životě. 

Poprvé jsem 17. listopad prožil až v pondělí, na Václaváku, 20. listopadu 1989.

Ta chvíle, když jsme zatočili na Václavák a požádal jsem kamarády, ať mě zvednou, ať vidím, co je před námi a najednou tam byl Václavák plný lidí, je pro mne nezapomenutelný okamžik. V tu chvíli mi bylo jasné, že končí normalizace a začíná svoboda.

Už pro nikoho nebyla cesta zpátky. Žádným způsobem.

Ta sobota a neděle před prvním „Václavákem“ byla skvělá. Každý měl dva dny na to se rozmyslet, kterým směrem půjde. Zda do práce nebo na Václavák. Zase mlčet nebo už konečně taky jít bojovat. Osobně.

Boj to nakonec nebyl, naštěstí, ale už bylo každému, byť i poněkud „opožděnému“ jasné, že tady se mění dějiny. Už toho prostě bylo příliš.

Přemýšlel jsem nad tím, jak si tyto dny dnes připomenout. 

Zda zase půjdeme (s mladším synem) zapálit svíčku k hrobu Olgy a Václava Havlových, pak na Národní a na-skok na Václavák, ale pak jsem si vzpomněl na Burgundský guláš.

Víte co je v Burgundském guláši podle Václava Havla neskutečné?

12 kuliček Jalovce a rybízová marmeláda. A v neděli, se i maso nakupuje špatně, zejména, když trvale vynecháváte Kostelec a Vodňany. Rybízový džem, taky nemají všude. Atd.

Nakonec se vše zdařilo. 

Zítra, neb guláš, podle receptu Václava Havla se jí až druhý den, bude.

Babiš by měl mít radost, když „Svátek demokracie“ budu/budeme slavit jídlem. Zdálo by se, že je to jak za normalizace, nevylézej, uvař si, jeď na chatu a neprotestuj.

Možná to tak je, ale letos mi to přijde v pohodě.

A Babiši, ještě se uvidíme. 🙂