Umělecká subkultura

® Karel 2012 

Občas jdu kamarádům na vernisáž, občas se nachomejtnu v akademickém kruhu (AVU) u piva a vždy mne udiví, jak vojensky přísný je hierarchický systém uměleckých zásluh. Jaký rozdíl je mezi umělci a galeristy, absolventy té, či oné umělecké školy, jak absurdně ambivalentní je vztah umělec-klient, kolik krvavé rivality je mezi různými, navzájem si konkurujícími, uměleckými skupinami i jednotlivci.

Skoro se zdá, že se z výtvarné umělecké subkultury vytratili solitérní umělci a hraje se jen o prestiž celebrity, která jediná určuje cenu prodávaných děl, která je jediným měřítkem kvality uměleckého díla.

Tento pokrytecky fungující svět aktuálního „umění“ nejspíše nebude ničím novým a jako vždy, teprve čas ukáže hodnotu toho kterého uměleckého díla, pokud tedy přistoupíme na všeobecně přijímaný hodnotový systém.

Dovolím si citovat z eseje „Poznámky o polovzdělanosti“ Václava Havla z roku 1964:
„Působení polovzdělaneckého postoje je řízeno víc než co jiného nejrůznějšími obecnými konvencemi.“

Pokud tuto větu aplikujeme do výše zmiňované umělecké subkultury, pak je zřejmé, že trvalý strach z odhalení „polovzdělanosti“ vytváří v umělecké subkultuře vojensky přísný systém zásluh. Zasloužilejší autorita má vždy správný názor v hodnocení jiného uměleckého díla, vyšší vzdělání a „lepší“ škola, jsou garantem vyšší hodnoty umělce, nebo … Jakékoli umělecké dílo je dobré, pokud je od zasloužilého umělce nebo od všeobecně známé mediální celebrity.

Možná je tento systém zásluh v pořádku a umělecký svět by bez něj nefungoval, ale kam se ztratila autentičnost, osobitá výpověď, tavení reality očima umělce, vytváření nové esence z hromady všedností, nová subjektivní projekce jedince, … to vše jako základ hodnoty uměleckého díla.

Dalo by se shrnout takto jednoduše:
Nemám rád konvence a zásluhový kariérní postup diktovaný strachem z odhalení polovzdělanosti.
Mám rád odvážné počiny řízené niternou potřebou umělce se vyjádřit.