čtvrtek 22. května 2014

Odpouštět dvakrát - Jde to?

Symbolický hřbitov nebeské setniny ve Vršovicích.
Navazujíce na křesťanské tradice zažité i v nevěřícím Česku se snažíme odpouštět.

Tedy, ne zcela každý chce, ale v obecném povědomí skoro každého je geograficko-historicky nainstalovaná vize o tom, že odpouštět je správné. 

Je to ale možné?



Pojmy dobro a zlo
V reálném světě se dějí věci různé, stejně tak dobré i špatné, tedy dobro i zlo současně. Jeden vidí zlo a z druhé strany druhý vidí dobro. Jak jsme navzájem stejní, jsme stejně tak různí, svými rozdílnými pohledy na jednu a tu samou událost.
Dobro a zlo jsou jen pojmy, které definuje osobní názor, tedy směsice subjektivních pozorování, zděděných vzorů chování a suma vlastních zkušeností.
Lidé ze sociálně, kulturně a historicky podobného prostředí se možná v konkrétních případech dokáží i shodnout na tom kterém triviálním jevu, způsobu chování, či obsahu prohlášení, zda je dobré, či špatné, ale v případě rodinných, vztahových, společenských nebo politických krizí, kde se uplatňují faktory neznalosti a emoce už tak snadná shoda nebude.

Co je dobré a co zlé jsou tedy názory jednotlivce, případně názorově spřízněné skupiny jednotlivců, ale těžko hledat všeobecnou shodu, z čehož lze odvodit vznik tolikero konfliktů mezi lidmi.

Zdroje dobra a zla
Striktní definice dobra a zla lze nalézt zejména v církevních kánonech (např.: Bible: Desatero, „Kodex kanonického práva“, Korán –pravidla islámu, Tóra – „Tarjag Micvot“, apod.) a zde je možno hledat i zdroj mnoha válek, vzájemného utlačování a vyvražďování lidí ve jménu „dobra“, či „odstraňování zla“.
V žádné z válek nešlo až tak o pravdu nebo lež, ale vždy o dobro pro jedny a v důsledku pak zlo pro druhé. Dobro tedy lze konat, ale stejně tak dobře i páchat.

Důsledky dobra a zla
Samaritánské „páchání“ dobra druhým má několik nevýhod a nežádoucích následků. Přílišné poskytování dobra může vést k deziluzi. Neopětované dobrotivé chování může vyčerpávat duši a může vést až zatrpklosti a následně pak k radikalizaci a nesmiřitelnosti.

Každý se bezpochyby setkal s větami typu: „Tak já Tobě tolik dávám ... a Ty se mi takto odvděčuješ?“, nebo „Tak jsem se snažil a Ty to ani neoceníš“, atd.
K přijímání dobra od druhých je potřebné být ostražitý i z dalšího důvodu. Pokud někdo přijímá byť dobře míněné dary od druhých, může si na ně zvyknout a pořádně zlenivět. Dobrým příkladem jsou neblahé důsledky „pozitivních diskriminací“, kdy nezasloužené benefity škodí v důsledku samotným příjemcům pozitivní diskriminace.

Páchání dobra a zla
Jak zde již bylo uvedeno, to co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého, čímž vzniká prostředí pro křivdy, nespravedlnosti, ubližování druhým.
Ve smyslu křesťanských tradic, většinou není systematické ubližování druhým obvyklým životním programem, ale i tak se za svůj život skoro každý dopustí křivdy na druhém. V lepším případě si ublížení druhému člověku sám všimne alespoň postupem času, v horším případě si napáchané ubližování ani uvědomit nechce nebo zlo působené druhým vytěsní z denní reality.
Ať už jsou příčiny jakékoli, vždy je možné si ubližování druhému ospravedlňovat tím, že jsme tak činili v „dobré víře“ nebo jsme tím činili pro dobro někoho dalšího.
Nepřiznání si vlastních pochybení, vytěsňování vzpomínek vlastního selhání, omlouvání ubližování jedněm, konáním dobra druhým, jsou však taktiky jen s velmi dočasnou efektivitou.
Nelze trvale zastírat, svědomí má dlouhou paměť, nelze prostě žít s hlavou v písku.

Zlo, křivda, ubližování
K životu ve společnosti lidí, k rodinným vztahům, ale i ke vztahům skupin občanů, národů i států patří i přijímání dobra a nepřijímání zla.
Vždy, když se koná dobro, může to pro druhého znamenat zlo. Stejně tak lze konstatovat, že když je na někom pácháno zlo, může to být z pohledu pachatele konání dobra.
Příkladů lze citovat mnoho, ale pro ilustraci uvedu jen pár typických a křiklavých situací ze současnosti.
Imperiální zlo
Velká skupina civilizovaných lidí v Rusku si myslí, že anexe Krymu a imperiální politika Ruska, jsou dobré způsoby. Je přeci dobré „zachránit“ spoluobčany na Krymu připojením k Rusku. Vždyť se tím  jen naplňují skrytá přání obyvatel Krymu a poskytují jim pomoc.
Národnostní zlo
Ve vietnamských obchodech v naší republice se můžete setkat s tak okázalým pohrdáním, kdy zákazník dává prodavači najevo jakousi nadřazenost, že se jeden občas stydí a raději by byl asiat. (A to jen ten nejmíň křiklavý příklad rasové nadřazenosti.)
Náboženské zlo
Zabíjení nevěřících je pro náboženské radikály pocta, čest a sláva. Tím, že zbaví svět nevěřících totiž páchají dobro.
Davové zlo
Neodpovědnost a alibismus davového myšlení je dobře dokumentovatelný na různých „ultras“ fanouškovských skupin, kde je vše povoleno, neb "nejlepší" jsou ti z ultras, kterých je víc, kteří jsou brutálnější a kteří jsou jako skupina nejsilnější.
Rodinné zlo
V rodinách bývá páchané zlo hodně tragické a má obvykle velmi zásadní následky na životy jednotlivců a to nemusí jít o ty nejzrůdnější zločiny, jako zneužívání moci, fyzické síly a incest.
Přísná výchova, která je páchána „pro dobro dětí“, je zpravidla jen každodenní tyranizování, omezování svobody myšlení, utlačování duše a „výuka“ kšeftování s city.
Za poslušnost trochu přízně, za potlačení vlastního názoru odměna, za tvořivé a samostatné myšlení trest.
Stejný způsob manipulace a tyranie, ve jménu starostlivosti a péče, je občas jako dobro aplikován i na rodiče a prarodiče, kteří jsou už méně užiteční než dříve a postupně jsou odstaveni v rolích nesvéprávných a obtěžujících „dětí“.
Partnerské zlo
Dlouze se rozepisovat o křivdách v partnerských vztazích by bylo nejspíše nošením dříví do lesa a tak jen jeden příklad za všechny.
Ve jménu štěstí a nového, lepšího života se partner (partnerka) rozhodne roztrhnout vlastním dětem otce a matku, neb ta nová partnerka (partner) je daleko lepší. Sobě působené dobro, žití s novou „láskou“ tak připraví děti o štěstí a do duší jim naloží zlý náklad vlastní nedůležitosti, který si potáhnou celým životem.

Odpouštění
Po křivdě, obdrženém zlu nebo pocitu ublížení musí přijít katarze, jako nutný předpoklad nového začátku, tedy odpuštění, smíření a vyrovnání.
Katarze odpuštěním je důležitý nástroj osobní duševní hygieny. Na odpuštění je postaveno i křesťanství (zejména NZ), ale není to nástroj ve všech případech dostačující.
Proč?
Předchůdce účinného odpuštění je pokání, tedy uvědomění si chyby.
Vnitřní odpuštění
Vycházeje z předpokladu, že zlo které bylo spácháno a které chápu jako křivdu a nespravedlnost nemuselo být pro pachatelem zlem, ale dobrem, že dobro, které zajišťoval pro sebe nebo někoho třetího se shodou okolností mně jevilo jako zlo, je dobrý předpoklad pro „vnitřní“ odpuštění.
Je smysluplné odpouštět vnitřně a nadále se nenechávat pohlcovat zlobou, nenávistí a myšlenkami na odplatu. Žití v křivdě, v pocitu oběti, nemůže přinést nic pozitivního a tak je vnitřní odpuštění lék, který umožní katarzi a nový, smysluplný, klidem a radostí naplněný život.
Vnější odpuštění
Potíž ale bývá v situaci, kdy je z objektivních důvodů potřebné se s pachatelem zla i nadále nějakým způsobem, stýkat, či kooperovat. Zlého souseda nelze ignorovat a je lhostejno zda je to závistivý a nepřející člověk z vedlejšího bytu, sousedící imperiální stát nebo matka dětí, která si našla jiného frajera a vy chcete ty své děti vídat.
Past nutného dobrého vycházení se sousedem, státem, nebo matkou (či otcem) svých dětí nelze ignorovat.
Odpouštět trvale sousedovi, že vám každý den připravuje naschvály narušující poklidné sousedství je potíž.
Odpouštět trvale imperiálnímu státu, že vám zabere část území a jemu nepohodlné občany vyštve a chystá se ještě na další agresi je potíž.
Odpouštět trvale matce (nebo otci), že odešel, když i nadále působí potíže a tváří se, že nikomu, zejména pak dětem nijak neublížil, jde těžko.

Vnější odpuštění, tedy odpuštění někomu, když agrese, křivda, nespravedlnost trvá a jste nuceni i nadále se s následky potýkat, aniž by pachatel projevil alespoň náznak sebereflexe, je prostě potíž.

Závěr
Odpustit je tedy potřebné dvakrát. Nejdříve vnitřně, dalo by se v přeneseném smyslu říci: sám sobě a nepěstovat si v sobě zhoubnou zášť a devastující pocit oběti, tedy pocity, které neumožňují další radostný a naplněný život.
Pak je potřebné odpustit vnějšímu pachateli zla, což je ovšem podmíněno alespoň náznakem jeho sebereflexe. Pokud pachatel nepřipustí fakt, že ublížil nebo svým konáním i nadále ubližuje, jde jen velmi nesnadno dojít ke klidu a usmíření.

Poznámka:
Každý se může ocitnout v roli pachatele zla stejně tak snadno jako v roli oběti. V obou případech se bez sebereflexe, tedy odpuštění sobě nebo odpuštění druhému se žádná katarze nedostaví a role pachatele nebo oběti zanechává hluboké šrámy v duši, se kterými se žije velmi nesnadno.

Zdroje:
- Možnost absolutního odpuštění připouští Jacques Derrida: J. DERRIDA – M. WIEVIORKA, Jahrhundert der Vergebung, in: Lettre international 48 (2000)
- Možnost odpuštění v dehumanizačních případech, kdy je porušeny principy lidskosti, nepřipouští Vladimir Jankélévitch: VLADIMIR JANKÉLÉVITCH, Pardonner?, Das Verzeihen. Essays zur Moral und Kulturphilosophie, ed. R. Konersmann, Frankfurt 2003.
- Filosofické shrnutí viny a odpuštění reflektuje Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz: www.teologicketexty.cz, Jen v absolutnu existuje absoluce. Vina a odpuštění (2009/4)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář. Vážím si ho.