... jsem si nedávno vzpomněl na modelku Twiggy, která je opět zmiňovaná v médiích jako první anorektička mezi modelkami a trochu jsem zapátral na netu jak to s ní tenkrát vlastně bylo.
Tedy trochu historie:
Twiggy (vlastním jménem Lesley Hornby, v současnosti Twiggy Lawson) Pochází z Anglie, Londýnského předměstí. V svých 16-ti letech vypomáhala své sestře v kadeřnictví, kde jí její přítel a pozdější manažer vyrobil klukovský sestřih, přesně padnoucí k její chlapecké postavě a nechal ji vyfotit u profesionálního fotografa Barryho Lategana. Pak už to bylo rychlé. Dokonce tak rychlé, že pro označení: „první supermodelka“ jí stačilo chodit po mole jen 4 měsíce.
Spíš mi ale jde o fakt, že zcela odlišná figura, projev i celková vizáž měla ve své době tak obrovský potenciál. Nespočet normalizovaných modelek měly šanci být obdivovány ve svých dokonalých proporcích, ale každá jedna byla jen další z dalších. Matriarchální pojetí ženské krásy nejspíš vypálilo poslední zbytky radosti z hravosti.
Jako bych to viděl. I dnes se populární časopisy vytahují tím, který bude víc pochlebovat otylkám a zarytě ukazovat vztyčeným prstem na pošahané anorektičky:
... podívejte na ně, jsou nemocné, vadné, divné, ... jednoduše: jiné.
Tenkrát šlo nejspíš pozůstatky všeobecného vkusu, ale dnes v tom tuším spíš zájmy o prodejnost různých výrobků a lepší výdělky ať už na straně prodejců tučných potravin, tak i těch, co prodávají volně prodejné hovadiny na snížení váhy. Ať už jsou, pro odsuzování odlišných a pochlebování většině jakékoli důvody, nemohu je přijmout.
Twiggy, nejspíš nevědomky, předložila nový koncept. Vulgárněji vyjádřeno: „Pojď si hrát“, život není tak dlouhý, aby musel být příliš vážný.
Tak, tak. Kluci si rádi hrají a nejraději ze všeho hry, které si sami vymyslí, žádné hraní na obchod, na vaření, ale raději na zdolávání překážek, vítězství nad sebou, nad pískem, zkoumají nemožné, překonávají limity, ... prostě berou hru, jako hraní, ne jako přípravu na „vážný“ život.
Chápu paradoxy klišé a přílišné zevšeobecnění tohoto popisu, ale pohybujeme se teď ve světě médií a modelek a celebrit. Tam platí jiná pravidla. (A taky se mi to hodí do názorového koktejlu.)
Být jiný není žádná selanka.
Jít v zákrytu je pochopitelně snadné.
Volba je na každém z nás.
A každý jsme unikátní jedinec,
nebo ne?
Fotografie nalezena na netu. Autor není znám.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. Vážím si ho.