Láska, nezneužití, svědomí

Tak jako je bezpochyby mnoho podob lásky, tak je jedna věc v lásce jistá: pokud má být trvalá, není možné ji zneužívat.

Mám dobrého kamaráda, který je neustále v rozporu s tím co sám chce a s tím co sám považuje za správné a tak je dobrým otcem, odpovědným manželem i porůznu okouzlujícím partnerem.
Mám přítele, který svým klidem rozdává nekonečnou pohodu i v situaci, kdy by leckdo jiný dávno vzdal a tak už se už léta stará o svou dlouhodobě těžce nemocnou manželku.
Mám známého, který díky své sebestředné zahloubanosti a malému všeobecnému rozhledu dělá špatná rozhodnutí a netuší, proč se věci nedaří.
Znám ženskou, která v panice před dalším kulatým jubileem bourá vše, čím celý dospělý život byla a najednou sama se svou minulostí nechce mít nic společného, byť prožila 20 let spořádaným partnerským životem s otcem svých dětí, živitelem celé rodiny.
Znám jinou, která díky své hlouposti neví, proč najednou nesnáší to, co její manžel, otec jejích dětí, dělal celý život. Díky svým, z nudy a neúcty autogenerovaným pseudopotížím si vybíjí svou frustraci na otci svých dětí, které současně používá jako zbraň.
Taky znám dámu, co se rozhodla trvale brát odpovědnost za celou, hodně velkou rodinu a nepřipustí si, že se tímto způsobem požehnaného věku nedožije, čímž všechny okolo sebe nechá opuštěné.

Proč to?
Proč jsou věci jednoduché najednou tak složité.

Jediný společný prvek ve všech případech je zneužití lásky, nebo znevážení zvyklostí a dobrých tradic.



Neskromnost a malá úcta k již vybudovanému.

Iluze o správnosti rychlých a jednoduchých řešeních.

Neschopnost reálného odhadu věcí budoucích díky představě o úspěšnosti romantických zkratek.

Sobecká tupost a pohrdání tím co je loajální.

Snaha překonat vše, čím byli naši rodiče, pramenící z nepochopení smysluplného kontinua předávání ega.

Kritické vymezování se právě proti svým blízkým jako projev pozdního dospívání.



Nejsem příznivec dogmatického dodržování tradic, stejně tak podléhání osudu, ale neumím přehlížet obecnou neúctu k minulé generaci, ke zkušenostem starších, neúctě k minulosti.

Na bolesti a strasti nemám univerzální radu, ani jednoduché řešení, ale trocha úcty k svědomí, vlastnímu svědomí by možná stačila.
Trocha úcty k budoucnosti další generace.
Alespoň špetka pokory ke generaci těch, co už prožili to, co prožíváme my nyní by neškodila nikomu.

Kdysi jsem předpokládal přítomnost svědomí, odpovědnost k obecné pravdě, jako nutnou součást vědomí každého jedince s tím, že někteří jen nemají odvahu si obecnou pravdu, svědomí připustit.

Dnes nevím, zda to tak je, ale stále tomu chci věřit.